Tchyně se zatvářila, jako by šlo o naprosto samozřejmou věc.
„Já bych si třeba řekla o obyčejný salát Olivier. Normální, bez těch vašich výmyslů.“
Janě se stáhlo hrdlo. V krku jí narostl tvrdý knedlík a na okamžik měla pocit, že se nedokáže ani nadechnout. Odložila příbor, vstala a s tichou omluvou, že přinese omáčku, odešla do kuchyně. Tam se zády opřela o lednici, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Večer, na který se tolik těšila, se před jejíma očima měnil v ponižující zkoušku výdrže.
Po chvíli se přinutila vrátit. Usedla zpátky na své místo a automaticky sáhla po vidličce, jenže každé sousto jí uvízlo v ústech jako kámen. Dívala se, jak Stanislava Petrovna okázale odsouvá talíř dál od sebe, a jak Renata v salátu vybírá jen kousky okurky, zatímco zbytek s odporem odstrkuje stranou.
„A vzpomínáš si, Míro, jak vařila Eliška?“ ožila najednou Stanislava Petrovna a obrátila se ke svému synovi.
Eliška byla Miroslavova první dívka, se kterou chodil ještě před Janou. A tchyně si nikdy nenechala ujít příležitost ji připomenout.
„To byla šikovná holka. Koláče uměla, maso jí šlo od ruky… a ten boršč, co dělala!“
„Mami, prosím tě, už dost,“ ozval se Miroslav unaveně.
„Dost čeho? Pravda se tady říkat nesmí?“ odsekla Stanislava. „Podívej se na svou ženu. Ani obyčejnou kachnu neumí připravit tak, aby se dala jíst. Sedmé výročí a pořád žádný pokrok.“
Renata se uchechtla, aniž by zvedla oči od telefonu, do kterého dál rychle něco ťukala. Jana znovu odsunula židli.
„Přinesu dezert,“ řekla zastřeným hlasem.
V kuchyni se zastavila u okna. Venku padal sníh a několik osamělých chodců spěchalo ulicí za svými záležitostmi. V protějších oknech svítilo teplé světlo. I tam možná někdo večeřel, možná také slavil něco důležitého. Jenže tam nejspíš nikdo neproměňoval sváteční večer v soudní přelíčení.
Zbytek návštěvy se táhl v dusivém tichu. Jana dolévala čaj, odnášela talíře a snažila se tvářit klidně. Hosté seděli s nepřístupnými výrazy, jako by jim někdo ublížil, a jen občas prohodili pár krátkých vět o počasí nebo o tom, jak zase zdražil benzín.
Kolem deváté se Stanislava Petrovna zvedla.
„Tak co, měli bychom jít.“
V předsíni si oblékala kabát a nahlas, aby to Jana nemohla přeslechnout, pronesla k manželovi:
„Budeme se muset cestou někde zastavit a normálně se najíst. Odcházíme odtud hladoví.“
„Takovéhle pozvání si člověk příště rozmyslí,“ přidala se Renata a omotávala si kolem krku šálu. „Příště půjdeme raději do restaurace. Tam aspoň vaří profesionálové.“
Jaroslav Ivanovič si pod vousy zamumlal něco o tom, že dřív ženy vařit uměly, a jako první vyšel ze dveří.
Miroslav je doprovodil až k výtahu. Jana zůstala stát v bytě a slyšela, jak matce něco tiše vysvětluje. Stanislava mu však odpovídala dost hlasitě na to, aby se její slova rozléhala chodbou:
„Nezastávej se jí, Míro. Já to nemyslím zle. Jen říkám, že hosty musí člověk umět přijmout.“
Když se vstupní dveře konečně zavřely, Jana zůstala stát uprostřed předsíně. V hrudi se jí zvedala vlna, ale nebyla to už obyčejná lítost. Bylo v tom něco pevnějšího, ostřejšího a mnohem rozhodnějšího. Přešla do obývacího pokoje a zadívala se na stůl: téměř nedotčené mísy, zhaslé svíčky, pomačkané ubrousky, vychladlé jídlo.
Miroslav se vrátil bledý.
„Jani, promiň jim. Oni…“
„Ne,“ přerušila ho tiše. „Tohle neříkej. Prostě ne.“
Začala skládat talíře na sebe. Miroslav se k ní beze slova přidal. Kachna, se kterou se celé odpoledne trápila a kterou připravovala s takovou péčí, skončila v odpadkovém koši — nikdo na ni už neměl chuť. Stejně dopadly i saláty. Nechali jen chleba, ten údajně „těžký“, který pak Miroslav celý týden jedl a pochvaloval si ho.