Do ordinace nahlédla Zuzana, ošetřovatelka, kterou měla Martina vystřídat:
– Martino, už jsi tady? Můžu utíkat? Vnouček má horečku a dcera jde na noční směnu. Skoro všechno jsem stihla, jen jednu postel jsem nestihla ustlat.
– Samozřejmě, Zuzano, nebojte se, já to dodělám, – usmála se Martina.
– Děkuju ti, zlaté děvče, – poděkovala jí Zuzana srdečně.
Martina se rychle převlékla a šla ustlat postel. Náhle se prudce zastavila: přímo před ní stál známý obličej – jejich nový mladý lékař, Matěj. Pracoval tu teprve tři měsíce, ale už se stačil ukázat.
Matěj si zjevně o sobě myslel, že je jedinečný, výjimečný a nenahraditelný – a že si to mají uvědomovat nejen ženy, ale i kolegové. Pravda, mezi lékaři jej rychle usadili na zem, ale k ženám se choval se zvláštní pozorností. Do jeho zájmu se dostala i Martina, i když zároveň flirtoval s Kateřinou z jiné směny.
– Můžu nějak pomoct, Matěji? – zeptala se Martina, když si všimla jeho samolibého úsměvu.
– Slyšel jsem, že nás brzy opustíš? – pousmál se.
Martina se usmála ještě víc.
– Ano, odcházím. Možná bychom to měli… probrat v sesterně?
Když to řekla, otočila se a rychle zmizela ve dveřích. Dobře věděla, co tím myslel, a jak ho to rozčílilo. Už jednou se kvůli němu pořádně pohádali: tehdy Martina proplakala téměř hodinu, ale nakonec se rozhodla, že za její slzy nestojí.
Když upravovala postel, Martina zahlédla slabý záblesk světla, který přeběhl po látce. Mezi pomačkanými prostěradly ležel drobný šperk na řetízku. Zvedla ho, téměř nevěříc svým očím. Přívěsek jí byl zvláštně povědomý: měl tvar dlaně, jen o něco větší a natočené pod jiným úhlem.
Její vlastní přívěšek, který nosila od dětství, vypadal téměř stejně – elegantní napůl sevřená dlaň, která v sobě uchovávala hřejivé vzpomínky. Jak ale mohla existovat druhá, podobná část? Martina instinktivně přitiskla nalezený šperk ke svému a stalo se něco neuvěřitelného: oba přívěsky do sebe s tichým cvaknutím zapadly a vytvořily symbol dvou dlaní, které se pevně drží.
Několik vteřin zůstala v němém úžasu, pak s námahou oddělila oba šperky a znovu se podívala na nalezený přívěsek. Co to všechno znamená? Odkud se vzal? Její vlastní přívěsek byl přece vždycky výjimečný, jediný svého druhu. A teď se jí vsugerovala myšlenka, že to není jen obyčejná ozdoba – že za tím musí stát nějaký příběh.
Ten nález jí nedal celý den pokoj, myšlenky se jí v hlavě pletly. Čím dál víc cítila, že ty přívěsky byly vytvořeny jako jeden celek. Ale jak se stalo, že měla jen jednu polovinu – a ta druhá patřila neznámé dívce? Samozřejmě se nemohla pacientky na nic zeptat – věděla, že tam, kde teď je, už odpovědi nenajde. Domů se Martina vracela téměř během, a matka ji přivítala s ustaraným pohledem.
– Martino, co se stalo?
Z pokoje vykoukl také otec:
– Dcero, jsi v pořádku?
Když popadla dech, Martina pevně pronesla: