– Mami, tati, řekněte mi, odkud mám tenhle přívěsek?
Na okamžik se jí zdálo, že matka zbledla. Než odpověděla, vrhla podivný pohled na otce.
– No… koupili jsme ho, líbil se nám, a to je všechno, – odpověděla vyhýbavě matka.
– Opravdu jen tohle? A jak si mám vysvětlit TOHLE? – Martina vytáhla dva přívěsky, které zůstávaly spojené i v kapse. Matka úplně zbledla, pomalu přešla k pohovce a sesunula se na ni. Martina a otec k ní přispěchali.
– Ivano! Ivano! Hned, dojdu pro vodu!
Otec byl viditelně nervózní, ale Martina ho rozhodně zastavila:
– Tati, klid. Přeci jen máme doma zdravotnici!
Matka ji slabě chytla za ruku.
– Sedni si, Martino, přišel čas ti něco říct.
Matka ji jen zřídka oslovovala „dcero“ – většinou jí říkala prostě Martina nebo Marti. Teď však její hlas zněl tak, že se v Martině všechno sevřelo. Sedla si po jedné straně, otec po druhé a objal matku kolem ramen. Martina měla zlé tušení.
– S tvým otcem jsme se velmi milovali. A i když jsme tehdy neměli to, co teď, byli jsme naprosto šťastní. Od svatby uplynulo deset let, pořídili jsme si byt, měli jsme dobrou práci… a tehdy jsme začali přemýšlet o dítěti. Ale lékaři nám oznámili, že děti mít nebudeme. Šance byla mizivá, ale promeškali jsme ji – byli jsme zaneprázdnění prací a zařizováním domova, – začala matka hlasem, který se jí zachvěl. – V jednu chvíli jsem se začala ztrácet sama sobě, vzdalovala jsem se Pavlovi, napadaly mě hrozné myšlenky… A tehdy Pavel navrhl, že bychom si mohli vzít dítě z dětského domova. Nejprve jsem se bála, ale pak jsem si uvědomila, že to je to, co skutečně chci.
Matka se zhluboka nadechla a pokračovala:
– V dětském domově jsme potkali tebe. S Pavlem jsme okamžitě věděli, že jsi naše. V té době ti byly dva roky a tvoje matka zemřela na těžkou nemoc. Ale byl tu jeden problém – měla jsi starší sestru, o rok a půl starší. Ležela v nemocnici. Tehdy jsme porušili všechna pravidla a zaplatili jsme, aby vás rozdělili… Chápeš, podle zákona vás neměli oddělit, ale my jsme chtěli právě tebe. Když jsme tě přivezli domů, všimli jsme si toho přívěsku a podivili se. Ty i tvoje sestra jste měly úplně stejné přívěsky, ačkoli vás matka vychovávala sama a žila ve velké chudobě. Rozhodli jsme se ten přívěsek ponechat – a jestli bude osud chtít, spojí se jednou s tím druhým. – Matka se odmlčela a skousla si rty. – Tak teď víš celou pravdu, – dodala nakonec.
Martina mlčky seděla, ohromená. Její rodiče nebyli její skuteční rodiče. Měla sestru, o jejíž existenci nikdy nevěděla. Jak s tím má teď žít?
– Martino, viděla jsi ji? Kdo to je? Tolik let jsem si vyčítala, že jsme si ji nemohli vzít taky… Neměli jsme to udělat.
Martina, stále v šoku, se podívala na matku prázdným pohledem:
– Zemřela dnes v nemocnici, mami… Nestihla jsem s ní ani promluvit.
Vstala a téměř bezvládně, s těžkostí v krocích, odešla do svého pokoje. Matka si zakryla ústa rukou a potichu plakala.
Tu noc Martina téměř nespala. Převaluje se, a když se jí podaří usnout, hned se budí se slzami v očích. Ráno, vyčerpaná, vyšla do kuchyně.