– Mami, musím zjistit, kdy ji pohřbí. Potřebuji se s ní rozloučit.
Máma se posadila vedle ní:
– Martino, určitě to zjistíme. Možná nemá vůbec nikoho blízkého. V tom případě se o pohřeb postaráme my. To je to nejmenší, co pro ni můžeme udělat.
Martina objala matku a rozplakala se jí na rameni. O pár hodin později už byly v nemocnici. Klára na ni překvapeně pohlédla:
– Martino, co tady děláš? Dneska přece nemáš směnu?
– Kláro, musím nutně zjistit, do které márnice odvezli tu dívku… tu z autonehody, – její hlas se chvěl.
Klára na ni pohlédla chápavě, když viděla, v jakém je stavu. Otevřela záznamovou knihu, pak se zarazila a s překvapením se na Martinu obrátila:
– A proč si myslíš, že ji odvezli do márnice?
Martina nejprve otevřela ústa, jako by chtěla odpovědět, pak je však zavřela a po chvilce znovu otevřela:
– Ale přece jste říkali, že ten den…
– Ano, byl to náročný den, ale tu dívku nepřevezli do márnice. Pořád leží na pokoji. Vím to jistě, protože za mnou přišla sestra z oddělení a říkala, že pacientka je úplně zoufalá kvůli nějakému přívěsku, který tu prý ztratila.
Martina náhle prudce vyskočila a emoce ji zcela přemohly: nejprve se nervózně a hlasitě rozesmála, ale hned nato se pod náporem napětí zhroutila v slzách.
– Ztratila! No jistě! Hned jí ho vrátím! – vykřikla a chytila matku za ruku.
Bez váhání vyběhla ven, kde už u auta čekal ustaraný otec.
Následující den jim dívka, Natálie, konečně mohla vyprávět svůj příběh – její slova zněla jako stránky dramatického románu:
– Naše máma… byla složitá žena. Skromností zrovna nevynikala, ale pýchy měla víc než dost. Vzala si mého tátu a brzy jsem se narodila já. Jenže pak mu začala být nevěrná. Táta dlouho nic netušil. A když se pravda ukázala, už pro nás obě stačil vyrobit stejné přívěsky – jako znamení, že budeme vždy propojené. Ale všechno se zhroutilo, když jsi onemocněla a vyšlo najevo, že nejsi jeho vlastní dcera. To byl pro něj šok. V rodině vypukl skandál. Táta našel toho muže, se kterým měla máma poměr, a ona nakonec s ním utekla.
Natálie se smutně pousmála:
– Jenže štěstí tam nenašla. Ten muž ji opustil, jakmile přišly první problémy. Domů už se vrátit nemohla – hrdost jí to nedovolila. A tak jsme obě skončily v dětském domově. Bylo mi deset, když mě otec znovu našel. Je… je to opravdu dobrý člověk. Společně jsme začali hledat tebe. Všechno ukazovalo na to, že jsi tady, v tomhle městě. Jela jsem sem na motorce, abych byla co nejrychleji… a nabourala jsem.
Martině tekly po tvářích slzy, zatímco poslouchala každé slovo. Objala Natálii tak pevně, jako by se bála, že ji znovu ztratí.
– Už nikdy, slyšíš? Nedovolím, abychom se zas rozdělily. Odpusť mým rodičům, prosím, pokud můžeš.
Natálie se jemně usmála a pohladila ji po rameni:
– To všechno už je minulost, sestři. A navíc – kdyby si tehdy vzali i mě, táta by mě nikdy nenašel. Všechno se stalo tak, jak mělo.