– Máme jen oficiální údaje, ale můžu vám dát telefonní číslo na sociální péči jejího okresu. Zavolejte tam. Pravda, na takové otázky odpovídají dost zdráhavě. Etika, víte…, – odpověděla jí Jana.
Osvojení je vážná záležitost. A Lucie byla zvyklá – když už se do něčeho pustí, bere to opravdu vážně. Přesvědčila manžela a jakmile se trochu zotavil, vyrazili do Hodonína na schůzku s Petrou, pracovnicí, která Michaela odebrala z rodiny.
Cestou se honil sníh, kolem se míhaly smrky a borovice. Cesta nebyla krátká, ale Lucie byla přesvědčená – musí se o dívce dozvědět víc.
Domluvili se, že se s Petrou setkají v kavárně, kterou jim doporučila. Bylo stále říjen, ale už napadlo dost sněhu. Kavárna potěšila – útulná, teplá a voňavá.
– Takovým je třeba děti odebírat! – říkala Petra neústupně a rozhořčeně. Byla přibližně stejně stará jako oni. – Já bych je rovnou nechala sterilizovat!
– Prosím? Bylo to tam tak zlé? – zarazila se Lucie, zprvu jí nebyla taková otevřená zloba příjemná.
– Zlé? To je ještě slabé slovo. V kůlně by to bylo lepší. Přijeli jsme tam s policií. Matku hned odvezli. Dům pěkný, solidní… žít by se tam dalo bez problémů. A my vejdeme: zatuchlý smrad z chlastu, nemytých těl, spálené srsti a kdo ví čeho všeho ještě…
A to stvoření – oteklé, nafialovělé, tváře s fialovými žilkami – se vleče naproti. Ožralá a rozjásaná – vidí hosty. Usmívá se bezzubě. Na zemi další opilec, válející se mezi prázdnými lahvemi. A pak si asi vzpomene, ksicht stáhne, jako pečené jablko, a začne kvílet: „Dítě mi umřelo.“
Soused, taky notorik, k ní prý přišel a pak doma řekl manželce, že Lídě dítě umřelo. A ona – „Jak jako umřelo?“
Ptáme se jí: „A kde máš dceru?“ A ona začne hledat! Leze na pec, do špajzky, volá na dvůr. Chodí, ječí, volá ji. A holčička už je dávno u sousedů. Celý den. A ona to ani nezpozorovala. Pokrčí rameny a řekne:
– Ona taky umřela, jo? Hajzlice!
Já do toho domu už pak ani nevkročila – nedalo se tam dýchat. Řekněte sami, jak po něčem takovém nebrečet? Měla bych změnit práci, nezvládám to…, – Petra vytáhla ubrousek a setřela si oči.
Slzy naplnily i oči Lucie. Petr šel objednat kávu.
– Michaela je hodně uzavřená, – Lucie popotáhla nosem a snažila se zadržet slzy, – Jako by se schovávala.
– To se dá pochopit. Po takovém životě se člověk opravdu chce schovat. Myslíte, že budete mít štěstí, že si ji opravdu vezmete? Bože, jak dobře, že se z toho pekla dostala, že přežila. Ale jejího bratříčka je mi líto – ten to nestihl.
Po téhle schůzce měla Lucie ještě větší chuť Michaelu vzít k sobě. A povedlo se jim to.
Po chodbě dětského domova voněla hrachová polévka, když přijeli pro Michaelu. Zatím – jen na návštěvu. Petrovi se potila dlaň, Lucie neustále přehrabovala něco v kabelce. Byli nervózní…
Vzpomínali na rozhovor s ředitelkou a psycholožkou.
– Nevíme, co přesně se dělo v rodinách našich dětí. Chápete? Ale Michaela je moc hodná holčička. A právě to trochu děsí.
– Děsí? Proč? – podivila se Lucie.
– Snaží se být stínem…
– Jak to myslíte? – vyptával se Petr.
– Chce být neviditelná. Chodí podél zdi, nikoho se nedotýká, hračky do ruky nebere, při aktivitách je tak přepjatá, že jí bývá špatně, musíme ji posadit stranou.
– Ale nezaplakala, když nás uviděla. Ani necouvla, – oba se báli, že to bude jako při tom úplně prvním pokusu.
– Víte, když k nám děti poprvé přijdou, tak jen jí a jí, kradou chléb z kuchyně… Po měsíci nebo dvou ty hrůzy, odkud pocházejí, zapomínají, zvyknou si na čisté postele, začínají chápat, že tohle místo je jiné.
Michaela si zřejmě nestačila zvyknout. Nebo ta psychická rána byla výjimečně silná. Moc se snaží být hodná. A vyvodila si, že být hodná znamená – být neviditelná: nic nedělat, nic nebrat, schovat se, prostě…
– Bili ji? Myslíte, že ji bili za nějaké prohřešky? – Lucii ta otázka pálila.
– V její složce nejsou žádná zranění. Ale všechno je možné. Dítě lze zranit nejen fyzicky. Upřímně – nevím… Bude potřeba čas… Myslím, že čas bude váš největší spojenec. A láska, samozřejmě. Láska…
Michaelu k nim přivedli, do ředitelny, již připravenou.
Lucie jí pořídila hezkou péřovou bundičku – černou s oranžovými panáčky.
– Michaelo, – klekla si Lucie, – Řekli ti, že s námi pojedeš na návštěvu?
Už se znali. Dívčina oči byly lehce polekané, ruce napjaté, ale přikývla.
Zoufale se ohlížela po vychovatelce a chůvě, když scházela dolů po schodech.
Ano, všechny adoptované děti jsou na začátku nervózní a chovají se dokonale.
Lucie si sedla dozadu s ní do auta, snažila se ukazovat Michaele krásný, už vánočně vyzdobený městský provoz, vyprávěla zajímavosti. Ale brzy pochopila – Michaela jen předstírá, že poslouchá – byla zcela pohlcena napětím. Bálo ji to.
– Michaelo! Co je? Jestli chceš, můžeme se vrátit. Chceš? Hned to otočíme…
Dívka zakývala hlavou – nechce.
– Tak se uklidni. Jsi tak rozechvělá…
– Už to neudělám, – zašeptala Michaela.
– Ne, ty jsi mě špatně pochopila…, – Lucie věděla, že tahle věta ji ještě víc vyděsila. – Klidně buď nervózní, jestli to potřebuješ. Ale čeká tě úžasný pokojíček a spousta nového a krásného. Moc jsme si přáli, abys k nám jela. Těšili jsme se.
Michaela přikyvovala.
– Není ti horko? – ptal se Petr.
Dívka zakývala hlavou – ne.
– Nechceš sundat čepici?
Ne.
– A bonbónek nechceš?
Ne…
Zastavili. Při vystupování se zdrželi u tašky.
– Počkej – řekla Lucie.
Petr to neslyšel.
– Michaelo, proč tu stojíš, pojď za tetou Lucií, – řekl a zavřel kufr s třísknutím.
Michaele se podlomila kolena, ohlédla se na Lucii:
– Už to víckrát neudělám, – šla k Lucii, v očích strach.
Lucie ji chtěla vzít do náruče, ale Michaela se nedala, opřela se jí dlaněmi o hruď.
– Michaelo, zlatíčko, co je? Strejda Petr se nezlobí, ne. Co je? On jen mluví nahlas.
– Michaelo, nechtěl jsem tě vyděsit. Promiň… Promineš mi?
Michaela vrtěla hlavou, ustupovala nazpět ke sněhové závěji.
Ještě ani nedorazili domů – a už ji vystrašili. Lucie nevěděla, co dělat. Přesvědčovat ji? Uklidnit?
Psycholožka říkala, že Michaela se snaží být neviditelný stín. Stín…
– Petře, pojď.
– Jak to myslíš? – Petr byl připraven dívku vzít do náruče, teď manželce nerozuměl.
– Dělej, jako by se nic nestalo.
Pomalu zamířili ke vchodu do jejich domu. Michaela se nejistě rozhlédla a vyrazila za nimi.
Otevřeli vchod, Petr vešel, Lucie podržela dveře, dokud Michaela neprošla. Po schodech šli tiše. Oni dva kousek napřed, Michaela za nimi.
– Michaelo, umíš se sama svléknout? – ptala se Lucie v předsíni.
– Jo. Teda ne… – odpověděla Michaela nejistě.
Zkrátka vyberte si – co zní lépe.
– Smím ti pomoct sundat botičky? – zeptal se Petr.
Michaela přikývla.
– Podívej, nebo semhle – Michaela nějak nerada dávala ruku, a tak jí radši otevřeli dveře – Tohle bude tvůj pokoj. Líbí se ti?
Modré tapety s lodičkami, dětský nábytek, o kterém vedli tolik debat a rozhovorů, dětský koutek s domečkem pro Barbie, světlý koberec a dokonce i malé kolo.
Michaela všechno sledovala s napětím. Oči jí těkaly, jako by něco hledala nebo si snažila zapamatovat.
– Líbí se ti, Michaelo? – Lucie se ptala už bez úsměvu, takovou reakci od dívky nečekala. Tolik sil dali do toho pokoje.
– Ano, – přikývla dívka.
– Tak se tu uveleb, vejdi. Všechno tu je tvoje. Postýlka, gaučík, skříň, knížky. Podívej, jakou panenku tu máš.
Lucie ji přivedla ke gauči, dala jí do ruky kudrnatou krásnou panenku.
Michaela ji držela opatrně a pak ji něžně položila zpátky na gauč, jako by si ulevila.
Lucie znovu usoudila, že ji nechají chvíli samotnou. Ať se rozkouká.
– My jsme s Petrem vedle, převlékneme se a pak budeme všichni večeřet. Dobře?