Michaela přikývla.
Když po nějakých třech minutách nahlédli do pokoje, Michaela tam už nebyla. Mezi knihovnou a postelí byla škvíra tak třicet pět centimetrů. Tam se Michaela schovala. Seděla na podlaze, objímala kolena a bála se na ně pohlédnout.
– Michaelo, co tu děláš? – Lucie už nevěděla, co má dělat, byla dost rozrušená.
Petr si lehl na záda a zajel pod postel.
– Aaaa… To jsem ale něco vymyslel! Skvělé místo! Postavíme si tu bunkr. Viď, Michaelo? Budeme se tady schovávat před tetou Lucií. Co říkáš, Michaelo?
Michaela přikývla.
Lucie hned přinesla deku, prostěradlo, na zem položili polštář z gauče v obýváku. Petr vytvořil závěs.
– Petře, co děláš? – šeptala Lucie, – Potřebuje si zvyknout na náš prostor, na nás, a ty ji odděluješ. Vždyť už teď je celá stáhnutá do sebe.
– A tak aspoň ať si zvykne na ten koutek. A pak… Když chce žít v rohu, tak proč ne. Nech ji být, Lucie…
Brzy tam vmáčkli i matraci z postele.
– Život pod postelí, to tu ještě nebylo, – krčila rameny Lucie. Byla připravená na ledacos, ale ne na to, že se dítě úplně odřízne.
Petr si vzal pár dní volna. Záda ho pořád bolela a navíc se v rodině objevilo dítě. V práci bylo všechno v klidu, všem v kolektivu řekl, že si vzali holčičku z dětského domova, a pustili ho snadno. Ale doma, po příjezdu Michaely, se vytvořila zvláštní napjatá atmosféra: s manželkou spolu šeptem řešili, co a jak nejlépe dělat, zatímco Michaela žila pod postelí.
Na toaletu chodila sama, zavírala se, všechno si vyřídila. Na kuchyni jedla rychle, snažila se co nejdříve zmizet do svého kouta, odpovídala na otázky úsečně – ano… ne…
A záhy Lucie zjistila, že si Michaela do svého kouta tajně odnáší jídlo z kuchyně. Našla tam kousky chleba, mandarinku, bonbóny a dokonce rozmáčknutý brambor.
– Říkala jsem ti, že jí nemáš dělat ten bunkr! – obviňovala manžela Lucie.
– Tam se cítí jistěji, chápeš?
Lucie Michaelu koupala, ale měla pocit, že to dělá násilím. Dívka se odmítala posadit do vany, na škádlení a vtipy Lucie nereagovala. Celou dobu se držela okraje vany a chtěla tohle trápení co nejdřív ukončit. Proud sprchy ji děsil, z oplachování konvičkou byla úplně vyděšená.
Když jí myli hlavu, křečovitě se chytla Lucie za ruku ve zvláštním záchvatu paniky. Lucie cítila až do morku kostí, jak se vody bojí.
– Michaelo, vylézáme už… No tak, to stačí.
Vlasy jí nedosušila, radost z koupání žádná, jen se nasytila pohledem na dětský strach a rychle ji vytáhla z vany.
– Copak, copak, moje milá… Koupání je přece taková zábava. Vždyť jsme si ani nevyzkoušely ty šumivé kuličky, ani kačenky jsme neumyly… No, příště. Dobře?
Michaela přikývla. Chtěla zpátky do svého kouta.
Lucie odešla do obýváku se slzami v očích.
– Co je? Je to špatné…, – Petr už tušil.
– Měla bych ji aspoň dosušit vlasy, ale jak si představím, že zapnu fén… Petře, jak může ležet s mokrou hlavou znovu na podlaze?
– To zvládne. Tam je podlaha teplá.
– Ale ne v tom koutě.
– Neboj, má tam podložku, matraci… Skočím za ní.
„Skočit“ bylo pro Petra dost složité. Záda ho pořád bolela a váha mu taky nepomáhala. Ale po pěti minutách vzal jednoduchou mozaiku a vlezl pod postel.
– Tuk-tuk! Můžu k vám? – pootevřel závěs.
Michaela seděla opřená o polštář, pročesávala si mokré vlasy.
– Michaelo, tak ať ti to pěkně pomůže odpočinout. Pojď si zahrát, – otevřel krabici a začal zasouvat barevné dílky mozaiky, – Pomoz mi, tady po krajích dej ty červené.
Michaela si chtěla hrát, dívala se pozorně, ale bylo vidět, jak se bojí. Nejistě vzala červený dílek, zasunula ho, a když zapadl, rychle ucukla rukou.
– Skvěle ti to jde. Ještě pojď, já udělám uprostřed žluté sluníčko.
Michaela začala zapojovat, ale jakmile Petr mozaiku otočil, znovu se stáhla do kouta a dál už ho přemluvit nepotkal.
Za deset minut vlezla pod postel i Lucie a přemlouvala ji, aby šla do kuchyně se najíst.
Tak ubíhaly první dny. Petr se vrátil do práce a Lucie zůstala s Michaelou sama, která se ze svého kouta nehnula.
Jako by si Michaela postavila zeď, oddělila se od nich i od světa a ze všech sil se snažila nevpustit k sobě žádné teplo ani světlo…
Čím víc se jim dařilo do ní vnášet teplo, tím víc se bránila.
– Ničím to nejde, Jano. Jsme každý zvlášť. Ona je sama sebou, my taky. Je jak Sněhová královna, úplně bez emocí, – stěžovala si Lucie psycholožce ze Supetaru.
– Říkala jsem přece, že vážný psychologický problém jsme nenašli. Ale určitě se poraďte s dobrými odborníky. Můžu doporučit…
– Ach, vodit ji po lékařích, mezi cizí lidi – chápete… Počkáme ještě chvíli.
Bylo jí té holčičky neuvěřitelně líto, jak tam sedí, jako opuštěné štěně, ve svém koutku. A právě ta lítost často vedla k chybám. Lucie se vnucovala, a Michaela se od ní odvracela čím dál víc.
Michaelin den narození – 31. prosince. Teď jí mělo být pět let. Už si z toho i dělali legraci – že má v srdci ledový krystal, a její narozeniny to jen potvrzují.
Lucie kdysi mívala spoustu nápadů, jak by mohla oslavit narozeniny svých budoucích dětí. Jaký nádherný svátek by šel vymyslet.
Ale potřebuje ho vůbec Michaela?
– Ne, Lucie. Ona to nepotřebuje. Není to obyčejná holčička. Chápeš přece… Upeč si tu svou Prahu a bude to. Oslavíme to v klidu.
– Petře, ale aspoň balonky, květiny… No jak to? Michaela musí pochopit, jak je pro nás důležitá. Musí…
– Uvidíš sama. Ale myslím, že je ještě brzy. Přesto… víš, že posledně vylezla z kouta, že mě seklo v zádech. Říkám jí, že mám mast na nočním stolku, a ona hned běžela a přinesla ji. Začni ji do něčeho zapojovat, požádej ji o pomoc.
– Jenže vždyť vidíš, že když chce pomoct, má v očích děs – že něco udělá špatně…
– I tak. Ta malá spoluúčast jí pomůže dostat se z úkrytu.
Ale ani profesionální psycholog by těžko předpověděl, co Michaelu přiblíží, a co ji naopak odradí.
Silvestr se blížil. Po celou dobu, co byla u nich, Michaela ani jednou neplakala. Ale ani se nezasmála – ani jednou. Pokusy položit ji do postele neuspěly. Lucie se snažila s ní spát, udržet ji v posteli, Michaela poslušně ležela, ale jakmile zůstala sama – utíkala zpět do svého kouta.
Lucie jí hladila záda, vyprávěla pohádky, a Michaela to snášela jako trest – jako by čekala, až Lucie odejde. I její svaly byly napjaté – kdykoliv vstanout a zdrhnout.
Jednoho dne, když Petr nebyl doma, po obědě, aby Michaelu udržela co nejdéle u sebe, Lucie požádala:
– Podej hrnky, Michaelo. Polož je sem.
Michaela byla malinká. Jeden hrnek se jí svezl ze stolu rovnou pod nohy a s cinknutím se roztříštil na kousky.
– Oj! – vydechla Lucie překvapením.
A Michaela ztuhla, její obličej zbledl.
– Už to víckrát neudělám…
– Hrnek? To přináší štěstí. Stejně se mi nelíbil, máme tolik krásných jiných…
Ale Michaela už zmizela do svého bunkru.
Lucie si utřela ruce, opatrně překročila střepy a vešla do dětského pokoje. Ale jakmile odhrnula závěs, Michaela sebou škubla, skryla hlavu mezi kolena. Lucie závěs zase zatáhla, a přitiskla se k noze postele.
– Michaelo, nepořezala ses?
– Ne…
A tehdy Lucie začala mluvit. Možná to byl spíš rozhovor se sebou. Pětiletému dítěti těžko vysvětlit to, co právě cítila.
– Nikdy jsem neměla dceru. A tolik jsem si to přála. Modlila jsem se k Bohu, chodila po lékařích. Mnoho let, Michaelo. Snívala jsem… a strejda Petr taky snil, i když to neříkal často. Chtěli jsme, aby nám dělala radost. Jen tak. Nemusela by být ani nejlepší. Ne. Ale milovali bychom ji stejně, – Lucie se odmlčela, – A teď se objevila ty. Moc tě milujeme. Opravdu moc. A teď si přejeme, abys i ty nás mohla milovat. Sníme o tom… A ten hrnek… to je taková hloupost… Já jich, víš, kolik už rozbila.