Lucie ještě něco vyprávěla – o svém dětství, o Petrovi, o své mamince.
Pak vstala z podlahy a zamířila do kuchyně. Sbírala střepy, ruce se jí třásly, z očí jí najednou tekly slzy. Napětí posledních dnů se přihlásilo…
Jak se chovat? Jak v téhle situaci dítěti ukázat, že je milováno?
Psycholožka řekla – vytvářet teplou a útulnou atmosféru. Ale tu už se snaží udržovat druhý měsíc, a přesto se nic nehýbe z místa.
Ještě že Lucie momentálně nepracuje – ale je to přece jen dočasné. Bude muset vodit Michaelu do školky nebo najmout chůvu.
Co dělat?
Ve dveřích se objevila Michaela.
Lucie se na ni podívala klidně, bez obvyklé radosti z toho, že dívka vyšla ze svého úkrytu.
– Míšo, sem teď radši nechoď. Mohly by tu být střepy. Zůstaň zatím u sebe, – poslala ji od sebe poprvé.
A Michaela klidně odešla do pokoje. A tam, světe div se – sedla si na pohovku, místo aby se znovu uvelebila ve svém stanu.
Lucie si tehdy řekla, že se musí začít chovat jako dřív. Nepropadat sklíčenosti, žít běžným životem, dělat to, co ostatní mámy dělají. A netahat Michaelu ze stínu. Nechat to plynout tak, jak to půjde samo…
Teď bylo třeba začít chystat narozeniny dcerky a oslavy nového roku. Neměla by se soustředit na určitou Michaelinu uzavřenost, ale žít tak, jak si představovali společný život s dítětem. Musí vydržet.
Počasí bylo krásné, sněhové. Ve městě postavili sněhové skluzavky.
Spolu s Michaelou se procházely městem v naději, že je tyhle výlety sblíží. Občas se zdálo, že všechno bude dobré. Michaela byla poslušná, velmi odpovědná. Jen – žádné známky emocí.
– Podívej, Míšo, jaký sněhulák. Páni! Legrační, že?
Kývla, ale v obličeji ani stopy po úsměvu.
Ze skluzavky sjížděla s kamennou tváří a strachem v očích, koulovačka – zakázané téma, té se Michaela bála.
Vlastně se bála všeho možného: tmy, vody, výšek, výtahů, aut, pouštět kohoutky… Seznam byl nekonečný. Hlavní ale bylo to, že se bála i jich. Stačilo se k ní příliš rychle přiblížit – ucukla. Nikdy sama nechytla za ruku, nikdy si sama nepřisedla. O obejmutí ani nemluvě… To bolelo.
Během procházek chodili i do kaváren. Michaela jedla všechno, co jí dali, klidně, bez viditelné radosti či chuti.
Jednou v kavárně tam pobíhala korpulentní žena kolem chlapce s naštvaným pohledem. Známými pohyby mu stáhla rukavičky, rozepnula bundu, rozepnula čepici, sundala šálu.
Chlapec stál nehybně, ani trochu matce nepomáhal.
– Podívej, támhleta holčička je menší než ty, a maminka jí taky neobléká. Sama se svlékne. Jiří, no tak, zvedni tu rukavici!
Jiří se vůbec nepohnul. Rukavici zvedla Michaela a podala ji chlapci. Byla velmi přičinlivá. Ten se odvrátil a rukavici nepřijal.
Rukavici si vzala jeho matka, a Michaela vzhlédla k Lucii, v očích otázka: Udělala jsem to správně? Lucie zachycovala tyhle vzácné okamžiky propojení.
– Ach, víte, on je náš takový zaražený, stydlivý. Vaše je taková odvážná…, – omlouvala se žena.
– Ano. Taková ona je! Je to šikulka, – odpověděla Lucie hlavně kvůli Michaele.
Ach, kdyby maminka Jiřího jen tušila, co je to opravdová zaraženost!
Nejhorší bylo, že Michaela vůči nim vůbec neprojevovala žádné city. Mělo se za to, že kdyby ji teď dali komukoliv jinému, bylo by jí to jedno. A každý její pohled, každý pohyb, Lucie přijímala jako drahocennou drobečku štěstí. I teď…
V prosinci se konal soud. Michaelinu matku odsoudili a zbavili rodičovských práv. Lucie a Petr dokončili formality ohledně pěstounství. Teď mohla Michaela zůstat u nich. A později, pokud by si to přáli, mohla být i adoptována.
Lucie česala Míše tmavé kudrnaté vlásky a snila o tom, že by ji dívka přijala. Ukázalo se, že přijmout dítě je jedna věc – ale to dítě musí přijmout i vás.
Blížil se Nový rok a narozeniny Michaely.
Lucie chápala, že teď není vhodné zvát domů hosty. A ani jít někam na návštěvu. Ale do příprav narozenin se pustila s nadšením – všechny mateřské sny, které si doposud nemohla splnit, se teď pomalu naplňovaly.
Objednaný dort, oblak balónků, kytice z bonbonů a květin, dárky…
Petr měl pochybnosti.
– Lucie, a ona v tom nadýchaném šatečku stejně nakonec skončí pod postelí. No ne?
– Hele, Petře, ale ona přece nikdy neměla opravdové narozeniny.
– Nesnáším narozeniny! To je jednou za rok den, kdy musíš být středem pozornosti, chtě nechtě. A právě to Michaela nesnáší. Víš to.
– Ale nebude to nic velkého. Žádní animátoři, žádní hosté, žádný hluk. Jen jí popřejeme. No tak, Petře? A ty šaty… vždyť je to holčička. Jen jí je přece dopřejeme.
– Mně připadá, že to chceš hlavně ty. Ale jí… jí je to jedno. Podaří se nám vůbec tu zeď prorazit?
– A chceš to vzdát? Uběhly jen dva měsíce…
– Každému jinému dítěti už by bylo jasné, že ho máme rádi, že mu nechceme ublížit, Lucie. A já včera jen natáhl ruku, zívl o trochu hlasitěji než obvykle, a ona se hned stáhla a utekla zpátky do svého kouta. Připadám si jako netvor. Je mi z toho hrozně…
– Vzpomínáš na to, co jsme četli o bezpodmínečném přijetí? Tak ji prostě přijmi, i když nic nevrací. Chápu, že toužíš po odezvě. Já taky, Petře. Ale představ si, jak hluboké trauma prožila, že celé ty měsíce nepláče, ani se nesměje. A co když se na narozeniny přece jen usměje…
– Pochybuju, Lucie. Ale nebuď z toho smutná. Dělej, jak to cítíš.
Ráno 31. prosince Lucie opatrně vstoupila do pokoje. Michaela už byla vzhůru.
– Všechno nejlepší, Míšo! Dneska máš svátek. Je ti pět let, – Lucie jako obvykle strčila hlavu do jejího úkrytu, – Pojď, umeješ se, oblečeme krásné šatičky a máme pro tebe jedno velké překvapení.
Michaela v modrých šatičkách s vyšívanými červenými růžemi byla opravdu nádherná. Malá princezna. Ne, Petr se pletl – nebyla lhostejná. Tváře jí zrůžověly, přímo do zrcadla se styděla podívat, jen sem tam se bokem ohlédla. Dýchala nějak moc hluboce, zadržovala dech.
– Líbí se ti ty šaty?
– Ano, – zašeptala.
A Lucii se vybavilo, jak jí o podobném dni vyprávěla Petra. Michaela asi nikdy takové šaty neměla. Oči Lucie se naplnily slzami, ale rychle je zatlačila zpět. Dnes je přece radostný den – narozeniny dcery.
Michaela stále stála u zrcadla, a Lucie mezitím v rychlosti vklouzla do svátečního oblečení, popadla balónky, dárky, a Petr vzal dort.
Oblak heliumových balónků se sotva vešel do dveří. A Lucie se dívala na Michaelu bez odtržení. Nebyla ve svém koutku. Stála tu, u zrcadla, a dívala se na ně velikýma očima.
Lucii hlavou běžela jen jedna myšlenka: jestli teď některý z balónků praskne, Michaela uteče zpátky do svého úkrytu… a zase to bude jako dřív.
Opatrně vnášela ty neklidné obří balónky do dveří, Petr jí pomáhal.
– Všechno nejlepší, všechno nejlepší, vše nejlepší, drahá Michaelo, všechno nejlepší ti přejeme – pobrukovala Lucie známou melodii.
– Drahoušku, – začal Petr, – my…
Michaela náhle ustoupila, její obličej se stáhl, otočila se a – poprvé se rozplakala.
– Míšo, copak se děje, pláčeš?
A tehdy se jeden z balónků třel o zbytek štuku na stropě a s výstřelem hlasitě praskl – a Michaela se rozběhla…
Ale neběžela do svého úkrytu. Vrhla se k Lucii, objala ji kolem nohou a plakala.
– Míšo, Míšo… Michaelo… – úplně zůstala Lucie stát. Nepokazila všechno tímhle svátkem?
Petr si klekl k dceři.
– Nech ji, ať si popláče, Lucie. I ke štěstí si člověk musí zvyknout. Co myslíš, Míšo?
Michaela přikývla a usmála se. Poprvé se usmála.
***
Ten den se koupali v bazénech v aquaparku. Riskli to – a dobře udělali. Zpočátku se Michaela křečovitě držela Petrova krku, pak ale povolila, začala plavat, objímala nové rodiče, smála se. Byla jako ostatní děti.
A v noci spala s maminkou, ráno dováděla s oběma rodiči a chichotala se při lechtání. Tolik toho ještě mělo přijít.
Ale zeď padla, strach ustupoval, drobné tenké ruce se učily objímat, srdce – důvěřovat a duše – milovat.
***
Láska je vždycky jen bezpodmínečná. Je jako vařič, který rozpouští zmrzlá srdce…