Eva stála v kuchyni, ponořená do příjemných činností. Za oknem se pomalu probouzelo ráno a zalévalo místnost jemným zlatavým světlem. Dnes měla volno – poprvé po únavných týdnech práce – a dopředu si naplánovala každou hodinu.
– Evo, co kdybychom skočily do obchodů? Obnovily bychom ti šatník a trochu se pobavily? – ozval se vesele a energicky zvonivý hlas její kamarádky Lenky v telefonu.
Představa, že by strávila den v hlučných nákupních centrech a běhala po kabinkách, v Evě nevzbudila žádné nadšení.
– Děkuju za pozvání, Lenko, ale mám jiné plány – odpověděla jemně. – Chci uvařit něco dobrého a donést to Janovi do práce. Už dlouho jsem nebyla v jeho dílně. Pak doma trochu poklidím, možná vyperu závěsy a umyju okna.
Po telefonátu Eva zapnula pračku a její pravidelné hučení vytvořilo příjemný podkres pro začátek dne. Vytáhla hrnce a pánve a pustila se do přípravy jídel, která měl její manžel tak rád. Dříve ji vaření nijak zvlášť nebavilo, ale všechno se změnilo, když Jan vstoupil do jejího života.
Často říkával, že není na světě nic lepšího a hřejivějšího než domácí jídlo připravené s láskou a péčí. Eva se učila, zkoušela nové recepty, jen aby viděla ten spokojený úsměv na jeho tváři.
O několik hodin později byly na stole úhledně seřazené krabičky s ještě teplým jídlem. Eva se spokojeně dívala na výsledek. Složila objemnou tašku, vložila do ní krabičky a přidala sáček čerstvě upečených sladkých housek – určitě jimi chtěl Jan pohostit kolegy.
Kamarádky se jí často divily: kam se poděla ta hrdá, nezávislá a trochu chladná dívka, kterou kdysi znaly? Ale Eva jen mávla rukou. Proč by si měla uchovávat chlad, když může být jemnější, vřelejší?
Když člověk miluje, má touhu vytvořit domov, naplnit ho vůní čerstvého pečiva a čistotou. Byla ochotná udělat cokoli, jen aby se její muž cítil šťastný, v bezpečí a věděl, že je milován a očekáván.
Eva se rozhodla mu připravit překvapení a o návštěvě se Janovi nezmínila. Představovala si, jak moc ho to překvapí a potěší, až ji uvidí. Načasovala si příchod těsně před jeho polední pauzu, a dnes všechno klapalo dokonale – autobus přijel přesně, na cestě nebyly žádné zácpy, a už stála před známými dveřmi dílny.
– Ahoj, Lukáši. Kdepak je Jan? – oslovila mladíka u administrátorského pultu.
– Ahoj, Evo! Dlouho jsme tě tu neviděli. Vypadáš nádherně, úplně záříš – odpověděl s hřejivým úsměvem.
Eva se trochu rozpačitě usmála zpět. Pochvala ji samozřejmě potěšila, ale v duši jí zablikal stín obavy: co když to Jan uslyší a špatně to pochopí?
– Děkuju, Lukáši, prosím, nedělej z toho nic. Kde je můj muž?
– V dílně, na svém obvyklém místě. Kluci se právě chystají na oběd. A ty jsi, jak koukám, přinesla hostinu? Voní to tak lahodně, že se sbíhají sliny.
Eva přikývla a vydala se do útrob provozu, tam, kde obvykle její muž pracoval. Dveře do opravárenské části byly pootevřené a linula se z nich známá směsice vůní – motorový olej, kov, benzín.
Už se chystala vstoupit, ale zastavila se ve dveřích, když zahlédla Jana. Seděl na zemi, opřený o pneumatiku, a živě o něčem diskutoval se svým kolegou Jakubem. Eva na vteřinu ztuhla, pozorujíc jeho tvář, soustředěný profil.
– Jane, a co si teď myslíš o Vendule? Dáš jí ještě šanci, nebo budeš dál hrát vzorného otce od rodiny? – zeptal se Jakub, když přebral z Janových rukou ráčnu.