Bože, pomyslí si Dana, vždyť je to ještě dítě…
Lenka chvíli držela chlapečka u prsu a pak se odklonila dozadu, chlapec začal plakat hlasitě a zoufale.
„Má hlad,“ řekla Dana. „Pojď, nakrmím ho já, podívej se na tu jeho tvářičku – máma je ještě maličká, nebudeme ji trápit, ano?“
Dana krmila chlapečka, který hltavě sál její prso a tahal, jako by to byl odsávač mléka, až se zakuckával v té své snaze jíst co nejrychleji.
„No tak, no tak, malý… máš čas, teta Dana tě nakrmí, nespěchej, no…“
Lenka si znova lehla a otočila se ke stěně.
Dana ho nakrmila a položila do postýlky.
Přicházeli lékaři, prohlíželi děti, mluvili s maminkami.
Lenka odpovídala jednoslovně, tak Dana zjistila, že je jí devatenáct.
To by člověk neřekl – vypadá jako puberťačka, sestřenice Martinovy, Danina manžela, měla ve čtrnácti víc ženských rysů než tahle maličká.
„Snad se holka nechystá toho dítěte vzdát?“ zeptala se večer sanitářka Jitka Lenky, ta jen mlčky zírala z okna.
Daně to došlo – ano, zřejmě ho chce opravdu nechat. Ach, hloupoučká.
Za oknem začal padat sníh. Velké, nadýchané vločky, jako z pohádky, létaly, vířily a lepily se na nemocniční okna.
Venku se rozsvítily lampy. Dana nerozsvítila světlo – taky hleděla z okna.
„Jako dítě jsem si vlezla na parapet, schovala se za záclonu a dívala se ven,“ říká tiše Dana. „Byla jsem maličká, přistavila jsem si židli, abych tam vylezla, parapety byly vysoko – a našli mě vždycky podle té židle…“
„Seděla jsem tam a snila, čekala na mámu… Pak jsem zjistila, že čekat se dá nejen na mámu, ale i na tátu, babičku s dědou, sestry a bratry, tetu a strýce… Zkrátka na celou rodinu.“
„Zvlášť smutné to bylo v zimě, před Novým rokem – ti, kdo nějaké příbuzné měli, tak na ně čekali, některé i odvezli na prázdniny.“
„Já taky čekala. Jenže já nikoho neměla.“
„Matka se mě vzdala už v porodnici, utekla oknem.“
„Našli ji, ano… Dokonce ji pokárali, ale ona jen vykulila oči, jako by nic – prý o žádném dítěti neví, že žádné nerodila, že byla přes víkend u babičky a dědy na vesnici.“
„Její tatínek pak ještě vynadal těm lékařům, co se angážovali – že jeho dceru takhle pomlouvají. Prý se nějaká coura vydávala za čestnou dívku pod jménem jeho dcery, no a oni…“
„Tohle mi pak vyprávěla Michaela, když jsem už byla větší – tam v dětském domově. Nejprv jsem si myslela, že si to vymyslela – milovala mě, Michaela, nevím proč, ale měla mě ráda víc než ostatní.“
„A já si říkala – vymyslela si to, babo, aby se mi tolik neubližovalo, protože mě žádná rodina nikdy nevzala mezi sebe. Jako bych od narození měla na čele značku, že si mě nikdo nevezme.“
„Když jsem odešla z domova, už jsem znala Martina, rozhodla jsem se najít matku – podle jména a příjmení.“
„A víš co? Já ji našla.“
„My, děti z dětských domovů – my si ty matky vždycky idealizujeme, stavíme je na piedestal a milujeme je bez výhrad.“