Když idealizujeme své matky, stavíme je na piedestal a milujeme je nezištně.
Hledáme omluvy pro jejich činy, vymýšlíme dojímavé příběhy a sami pláčeme lítostí nad našimi milovanými maminkami.
Našla jsem ji, i když se zas tak moc neschovávala.
A proč taky?
No… porodila dítě, no a co že ho nechala a prchla oknem jako zatoulaná kočka – jenže kočka odchází, aby ulovila potravu pro svoje mláďata, zatímco ta, která mě porodila, prostě utekla ke své oblíbené, spořádané mamince, a mne nechala bez mámy.
Ano, Michaela měla pravdu, ta, která mě porodila, pocházela ze slušné rodiny. Vlastně nepocházela – stále z ní je.
Má mámu, tátu, bratra a sestru, má manžela a dvě děti. Kluka a holku, milé, pěkné, mladé lidi.
Dostává se jim kvalitního vzdělání a navíc i pořádná dávka mateřské lásky, škoda jen, že na mě už se jí nedostávalo.
Poznala mě okamžitě.
Jsme si jako vejce vejci.
Stála a hleděla na mě s mírným přimhouřením očí.
– Proč jsi přišla?
– Chtěla jsem se podívat na svou matku.
– Nejsem tvoje matka, jen jsem tě porodila, – odpověděla lhostejně.
– Kdo je můj otec?
– Myslíš, že tě tam přivítají s otevřenou náručí? Pojď, popojdeme.
Odsunuly jsme se stranou. Kateřina – tak se jmenuje ta, která mě prostě jen porodila – mi vyprávěla, jak se jako hloupá holka zamilovala do dospělého, důstojného muže.
Chodil k nim domů.
Nedala mu pokoj, nakonec podlehl, i když… jeho děti byly starší než Kateřina. No jo, podlehl mladému tělu.
Po čase potkala svého budoucího manžela a došlo jí, že starší pán už nestojí za to – a on sám už měl plné zuby schovávání a utíkání před svou mladou milenkou.
A tak se stalo, že Kateřině až pozdě došlo, že je těhotná.
Jejího budoucího manžela povolali na vojnu, prý něco provedl na vysoké škole, tentokrát mu už tatínek nedokázal pomoct.
A jí se jakýmsi způsobem podařilo své těhotenství před všemi skrývat. Když pak přišel čas rodit, svěřila se matce, ta zavolala sanitku, ale patrně po poradě s Kateřininým otcem rozhodli, že to dítě zničí celé její mládí. I oni se mě chtěli zbavit – a ona sama se k tomu rozhodla.
Utekla z porodnice v nemocniční halence a černých koženkových pantoflích s bílým nápisem P.O. – tak mi to alespoň vyprávěla se smíchem, jak běžela sněhovou vánicí domů, zatímco mě nechala v nemocnici, kde jsem byla tak moc nepotřebná…
– Co ode mě chceš? – zeptala se znovu. – Ty jsi moje chyba. Jestli si myslíš, že budu litovat a rozpláču se ti v náručí, tak ne. Jsi jen nepříjemný omyl, prostě jsem tě nestihla dát pryč.
Mám rodinu, děti, dobré postavení.
I kdyby tahle stará historka někde vyplavala, vždycky řekneme, že nějaká poběhlice porodila a vydávala se za mě.
– Jsme si podobné.
– Ale prosím tě. Kolik je na světě podobných lidí! Náhoda, nic víc. Máš hotovo? Musím jít…