Tak s rachotem padl a roztříštil se pomník matky, který jsem si kdysi vytvořila ve své dětské fantazii.
Mám maminku. Měla jsem štěstí — hodnou, chytrou, starostlivou. Má jediného syna, mého manžela, a ze mě se stala její dcera.
Měla jsem štěstí.
Bude mít takové štěstí ten chlapec? Možná si ho osvojí hodní lidé, poroste v lásce a něze — anebo taky ne, říká tiše Dana, aniž by se na někoho obracela — možná se mu přihodí, že se dostane k lidem zlým, kteří s ním budou krutě zacházet.
A možná, jako já kdysi malá, se bude schovávat za závěsem a vymýšlet si představu maminky…
Dana umlkla, dívajíc se z okna, za kterým padal sníh.
V noci slyšela, jak Lenka pláče.
Ráno, když otevřela oči, Lenka v pokoji nebyla.
Odešla přece jen… pomyslela si smutně. Eeech… odešla.
Dveře tiše zavrzaly a dovnitř vešla malá Lenka.
Mlčely.
— Maminka za mnou dnes přijede, — řekla potichu dívka. A opravdu to byla jen malá, vystrašená holčička. — Všechno jsem jí přiznala. Myslela jsem… myslela, že mě s tátou… že mě nepřijmou.
Ale oni… táta řekl, že se nesmím ani opovažovat plakat. Řekl, že jsem statečná, že jsem se nezbavila Šimona.
— Chceš ho pojmenovat Šimon?
Lenka přikývla.
— Bydlíme na vesnici. Maminka říkala, že po mateřské budu moct nastoupit do práce, k ní do kanceláře. A táta… řekl, že je tak šťastný, že je teď dědou.
Lenka mluvila tiše a Dana se na ni dívala a přemýšlela, jak se tohle malinké myšátko vůbec stalo mámou…
— Dano, Dano…
Dana se otočila. Spěchala k ní dívka — krásná, drobounká, krev a mléko. Kde jen ji mohla vidět?
— Lenko?
— Joooo. A když jsem tě uviděla… vás, byla jsem úplně bez sebe radostí…
— Tak co, jak se máte? Jak se má tvůj Šimon?
Dobře. Letos už začne chodit do školy. A co Anna?
— Taky dobře, taky do školy… Ty jsi vdaná? — zeptala se Dana, když uviděla prsten na jejím prstu.
— Ano, narodila se mi ještě dcerka. Můj Patrik — no, otec dětí — ten se k nám vrátil, když byl Šimonovi rok…
Dano… děkuju ti.
— Za co?
— Já jsem taky chtěla… jako tvoje… ta, co tě porodila… chtěla jsem utéct, na všechno zapomenout, odjet hodně daleko… A pak ten tvůj tichý hlas a vyprávění mě přivedlo k rozumu.
Celou noc jsem probrečela. Tak moc mi bylo líto té holčičky Dany a mého synka. Ráno jsem poprosila, jestli si můžu zavolat. Volala jsem sousedům, a ti šli pro mamku… Pak přiběhl táta…
Myslela jsem… že mě zavrhnou a vyženou, ale oni…
Děkuju ti, Dano.
Dana se vrací domů a tiše se usmívá — nesmí to být jako u ní, děti by neměly čekat na mámu… leda že by byla v práci.
Dana přidala do kroku, protože věděla, že na ni Václav a Anna čekají. Martin přijde později.
Dobré ráno, moji drazí!
Objímám vás, posílám vám paprsky svého dobra a pozitivity.
Vaše navždy
Miroslava