„Mami, můžu se projet s Filipem na koloběžce na dvoře?“
„Znám tě, jak se ty projíždíš. A kde tě pak mám hledat?“ zamručela Lucie.
Před dvěma dny utekli s Filipem svévolně ze dvora. Lucie je našla v parku, jak tam závodí s nějakými dospělými kluky. Tenkrát udělala synovi pořádnou scénu a pohrozila, že jestli se to ještě jednou zopakuje, pošle ho k otci na převýchovu.
„Slibuju, vážně! Bez dovolení se z dvora nehnu.“ Syn na ni hleděl prosebným pohledem. Oči měl čestné a upřímné – jako kocour z „Jaromíra“. Lucie se jen stěží nutila nemrknout a zachovat přísný výraz.
„No dobře, ale opatrně. Žádné bouračky a dávej pozor na auta,“ uklidnila se.
„Slibuju!“ zajásal Matěj.
„Jestli odejdeš ze dvora, už nikdy tě samotného ven nepustím, rozumíš?“ zavolala Lucie směrem do předsíně, kam Matěj hned zbaběle zmizel, než si to ještě mohla rozmyslet. Místo odpovědi se ozvalo bouchnutí vstupních dveří – Matěj byl pryč.
„A komu to já vlastně říkám?“ zakroutila hlavou Lucie.
Škola skončila, začaly vytoužené prázdniny. V deseti letech nikdo nechce sedět doma, člověk by nejraději hodiny běhal venku a jezdil na koloběžce s kamarády. A v létě se navíc nemusí složitě oblíkat – šortky, tričko, rychle obout tenisky nebo kecky – a hurá ven.
Lucie přišla ke kuchyňskému oknu. Zakrátko vyšel z domu Matěj s koloběžkou. Hned za ním dorazil Filip. O něčem se radili. Lucie je chvíli pozorovala, jak krouží po dvoře, a pak se vrátila ke sporáku. Do hotového vývaru bylo načase přidat brambory. Po očku stále sledovala z okna kluky a postupně se úplně uklidnila. Začala smažit cibuli s mrkví…
„Určitě nikam neuteče. Minulý skandál mu prospěšně srovnal hlavu. A ví, že se na něj dívám z okna. Ale zítra, až nebudu doma… Není důvod se tím teď zatěžovat. Zatím mě poslouchá, ale co bude dál? Za dva, tři roky ho už žádné sliby ani přísahy nezadrží. A když začnu utahovat šrouby, bude lhát a utíkat z domu. A pak začne randit s holkami… Jak tohle jen přestát? A manželovi je to jedno…“ Jen co pomyslela na manžela, stará, bolestivá rána se znovu otevřela – stále nezhojená.
Myslela si, že jejich láska vydrží navždy. Neslyšela maminku, spěchala do manželství. A jak to dopadlo? Po roce ji manžel podvedl s její vlastní kamarádkou. Rozvedli se a syna si neudržel. O Matěje se vůbec nezajímá. Nejraději by neplatil ani alimenty. Jednou za rok přinese dárek k narozeninám, ovšem jen podle předem daného seznamu – jinak přitáhne tu nejlevnější plastovou hračku. Myslí si, že alimenty bohatě stačí.
Na pánvi se naplno dusila směs z cibule, mrkve a papriky, když zazvonil zvonek. Lucie zůstala stát s vařečkou v ruce. „Matěj? Má přece klíče. Ztratil je? Anebo…“ Lucie rychle přistoupila k oknu. Dětí a maminek na dvoře ubylo. Byla doba oběda a poledního spánku nejmenších. „Ale kde jsou Filip a Matěj?“– všechno jí proletělo hlavou během jediné vteřiny. Zvonek zazvonil znovu – tentokrát naléhavěji.
Lucie bez váhání otevřela dveře. Byla si jistá, že se něco stalo.
Na prahu stál Matěj, levou rukou pevně svíral pravou a tvářil se provinile a vystrašeně, oči měl jako pětikoruny.
„Já to věděla! Co se stalo?“ zeptala se Lucie.
Snad měla oči veliké jako talíře, protože Matěj se splašeně rozmluvil:
„Nehádej se prosím, fakt se nic hroznýho nestalo. Spadl jsem z koloběžky.“
Lucie si synovu ruku prohlédla pozorněji. Na dlani i hřbetě byly otisky zubů a z ranek prosakovala krev.
„Pokousal mě pes,“ řekl Matěj a snažil se ruku stáhnout zpět.
„Jaký pes? Ty jsi snad ještě mimino, že lezeš k toulavým psům?“
Už jako malý šílel po štěňatech a koťatech, stále chtěl nějaké zvíře. Jenže Lucie byla neústupná. Jaký pes? On ve školce, ona v práci, celý den nikdo doma. Pes by všechno zničil a peněz neměli nazbyt, aby kupovali nový nábytek a věci. „Až vyrosteš, pořiď si, co chceš, ale dokud jsem tu já pánem…“ – vzpomněla si.
„Nebyl toulavej, měl obojek. Bydlí na našem dvoře, v sousedním paneláku.“
„A její pán? Kde je? Proč tě ten pes kousnul? Třeba má vzteklinu nebo nějakou nemoc!“ Lucie se tak vyděsila, že zapomněla zavřít dveře od bytu.
Zaslechla těžké kroky a zadýchané dýchání.