– Jak jako všichni? – ztuhla Martina.
– No, vždyť přece všichni jedou s manželkami a manžely. Vedení si to tak přálo – говорят, что корпоратив должен быть как семейный праздник. Мы даже отдельные домики бронировали… – hlas Kateřiny postupně slábl. – Извини, я, наверное, что-то напутала…
Martina chvíli mlčela, stále držela telefon u ucha, neschopná pohybu. Země pod ní se v tu chvíli jakoby pootočila – tichý, ale zřetelný zlom. Zhluboka se nadechla, přinutila se k pevnému tónu:
– Ne, všechno je v pořádku. Dík, že ses ozvala, Kateřino.
Rychle ukončila hovor, obrazovka zhasla. Teď už nemohla popírat, co dávno cítila v hloubi duše. Tomáš jí lhal. Tentokrát zbytečně a dokonce hloupě. Kdyby prostě řekl, že ji tam nechce, bolelo by to míň než tahle dětinská výmluva.
Chtělo se jí křičet, rozbít talíř nebo utéct z bytu – jen pryč z té dusivé lži. Ale pak z koutu zazvonil smích Amálie a Martina se přistihla, jak znovu skládá věci do školního batůžku, jako by se nic nestalo.
Jenže stalo. A tohle byla poslední kapka.
Odpoledne, když Tomáš s připravenou taškou mířil ke dveřím, Martina jen suše poznamenala:
– Dobře se bav se svou „pracovní“ partou.
Na okamžik se zarazil. Otočil se na ni s neurčitým výrazem – možná výčitka, možná obava, ale řekl jen:
– Děkuju.
Dveře zaklaply. Děti zůstaly zaujaté svými hrami. Martina si sedla ke stolu, chytila se za čelo. V hlavě se jí rojily myšlenky, ale jen jedna z nich vynikla jasně: takhle dál žít už nechce.