— Romane? — zeptal se ustrašeně kmotr Daniel. — Je ti špatně?
Dana přistoupila ke stolu, neplakala; uvnitř už dávno všechno vyhořelo, přesně před pěti minutami, kdy děti nazval kukaččími mláďaty. Vzala do ruky list papíru.
— Přečtěme si to, — řekla nahlas a zřetelně, jako na schůzi. — „Závěr genetické expertízy: pravděpodobnost otcovství občana Moravce Romana Zdeňka vůči synovi Moravce Štěpána je 99,9 procenta. Pravděpodobnost otcovství vůči dceři Moravec Heleně je 99,9 procenta.“
Výsledek DNA. Šok pro „paroháče“.
Tchyně otevřela pusu, zase ji zavřela, pak znovu otevřela – připomínala rybu vyplavenou na břeh.
— Jak to myslíš? — zašeptala. — Devadesát devět? To… to je omyl! Omyl laboratoře! Pomíchali zkumavky!
— Ne, mami, — řekla Dana ledovým tónem. — To není omyl. To je vaše paranoia, tvoje a Romanova.
Roman seděl se zakrytým obličejem, ramena se mu otřásala. Uvědomoval si, co se právě stalo: před očima celé rodiny, přátel a sousedů ponížil ženu, kterou čtvrt století obviňoval. Ponížil děti, které označoval za cizí. A co bylo nejhorší — mýlil se.
Myslel si, že ten obálka je jeho eso v rukávu, jízdenka do nové, svobodné budoucnosti bez „přivandrovalců“, ale ukázalo se, že to byl rozsudek nad ním samotným.
— Tati… — hlas Štěpána se třásl vztekem. — Ty jsi fakt udělal test? Kradl jsi nám sliny?
— Štěpáne, já… — Roman zvedl hlavu, vypadal uboze. — Já myslel… Vždyť ty nejsi podobný!
— Komu jako nejsi podobný? — zeptala se Helena, vstávaje. — Tobě? Díky bohu, že ne! Vždyť jsi morální zrůda!
— Heleno, neopovažuj se takhle mluvit s otcem! — vyjekla Dagmar. — To všechno vymyslela Dana! Podplatila doktory!
Dana se rozesmála.
— Dagmar, a nenapadlo vás někdy, proč se nepodobají Romanovi?
— Protože nejsou jeho! — zařvala tchyně. — Máme krev! Nos máme řecký, s hrbolkem! A ty tvoji — brambory z Vysočiny!
Dana si povzdechla, přistoupila k příborníku a vytáhla starý sametový fotoalbum.
— Nedávno jsem dělala pořádek, — řekla a otevřela album. — A našla jsem jedno vaše foto, Dagmar, z mládí.
Vytáhla černobílou fotografii, na které mladá Dagmar stála v objetí s mužem.
— To je můj manžel! — řekla hrdě tchyně. — Romanův otec!
— Ano, to je Zdeněk, bůh mu dej nebe, ale kdo je tohle? — Dana vytáhla jinou, skupinovou fotku, sousedi na pikniku.
— To jsou… no, sousedi, strýc Emil.
— Strýc Emil, — přikývla Dana. — Ten, co k vám chodil „na čaj“, když byl Zdeněk na služebních cestách? Celá vesnice si o tom šeptala, Dagmar.
— Co to meleš, ty potvoro?! — tchyně zrudla jako rak.
— Podívejte se, — Dana jí strčila fotku pod nos. — Podívejte se na Emila a na Romana.
— Počkej… Ale vždyť fakt — řekl kmotr, zkoumaje fotku. — Emil přece měl nos s hrbolkem, řeckej, a tu dolíčku na bradě jako Romča!
— No jasně! — přidala se Monika. — Emil byl děsnej sukničkář! K Zinu… teda k Dagmar běhal, to si pamatuju!
Místnost explodovala – někdo se uchechtl, jiný si hvízdl, a mozaika zapadla. Roman se podíval na matku.
— Mami? — zeptal se tiše. — Je to pravda?