— Romane, neposlouchej ji! Lže!
— A co je tady ke slyšení? — Dana zaklapla album. — Moje děti jsou po mně, po rodu z Hradce Králové, nosaté, světlovlasé. A ty, Romane, jsi celý Emil, tak si nedělej testy na děti, ale na sebe a na maminku. Třeba zjistíš, proč máš tak „ušlechtilý“ nos.
„Tvůj otec je Emil!“: tajemství tchyně
Štěpán vstal od stolu.
— Tak co, „tati“, tys chtěl rozvod? Tak ho taky dostaneš.
— Synku… — zamumlal Roman.
— Nejsem ti žádný synek, dvacet let jsi mě nazýval nemanželským spratkem. Vydržel jsem to jen kvůli mámě, ale teď už dost.
Odešel z místnosti a práskl za sebou dveřmi, Helena vstala za ním.
— Říkal jsi o nás, že jsme kukaččí mláďata? Tak to pro tebe nejsme nikdo. Sbohem.
Odešla za bratrem.
V pokoji zůstali už jen hosté a zlomený Roman se svou matkou. Dana si nalila plnou sklenku šampaňského a obrátila ji do sebe.
— Romane, — řekla. — Dvacet pět let jsi mi žral mozek, já to kvůli dětem vydržela. Říkala jsem si: no jo, blbec, žárlivý, ale svůj, přece jen otec. A tys nebyl jen blbec, tys byl hajzl.
— Dano, odpusť! — Roman se pokusil chytit ji za ruku. — Byl jsem opilý! Ďábel mě popadl! Mamka mě vyštengrovala! Já tě přece miluju!
— Nech si to, — Dana ucukla rukou. — Láska, Romane, to je důvěra. A ty jsi tu důvěru dal do obálky a poslal do laboratoře.
Podívala se na hosty.
— Promiňte, dobří lidé, večírek končí.
Pak se otočila k manželovi.
— Sbal si věci, Romane, a vem i svou maminku. Máte si co povídat — o řeckých nosech a Emilovi.
— Kam bych šel? — zavyl Roman. — Ten byt je přece společný!
— Společný? — ušklíbla se Dana. — To jsi z chamtivosti ztratil paměť? Ten byt je dar od mých rodičů, sepsaný ještě před svatbou. Ty jsi tady jen přihlášený k pobytu a za to, co jsi předvedl, tě během dvou týdnů přes soud odhlásím jako bývalého člena rodiny.
To byl úder pod pás. Roman skutečně zapomněl — tak si zvykl považovat všechno za své, že už nevnímal, že sem přišel jen s jedněmi kalhotami.
Rozvod a dívčí jméno: „Ty jsi tady jen přihlášený“
Za půl hodiny byl byt prázdný. Roman a Dagmar odcházeli jako spráskaní psi. Roman táhl tašku se spodním prádlem a ponožkami, tchyně se cupitala za ním a naříkala: „Zostudili nás! Na stará kolena! Zpropadenci!“
Hosté odcházeli mlčky, snažili se Daně nedívat do očí – bylo jim trapně z toho, že seděli u toho stolu a poslouchali ty šílenosti. Jen Daniny kamarádky, Lenka a Eliška, zůstaly pomoct s úklidem.
— Teda, Dano, tys to rozjela, — řekla Lenka, když házela salát do koše. — O tom Emilovi, to bylo fakt silný. Je to pravda?
— Kdo ví, — pokrčila Dana rameny a drhla talíř. — Ale podobnej je, hajzl jeden, celej Emil — i ten jeho mizerný charakter.
Utřela si ruce do utěrky a nalila si další sklenku šampaňského.
— Tak co, holky, na svobodu!
— Na svobodu! — přiťukly si s ní kamarádky.
Odpustím všechno! Slzy za dveřmi
Uplnul měsíc. Roman žije s mámou v malém dvoupokojovém bytě, v těsnotě a naštvání. Dagmar ho cepuje od rána do večera: „Zostudils matku! Přišli jsme o byt! Jak teď budem žít z mého důchodu?“
O Emilovi mlčí, ale Roman si všiml, jak schovává staré fotoalba.