— Musíme si vážně promluvit, — začala Sofie.
Vladimír si unaveně sundal sako, položil aktovku na komodu a krátce se na ni zadíval.
— Teď? Sotva jsem přišel…
— Právě proto. My pořád odkládáme tenhle rozhovor a mezitím se všechno jen zhoršuje.
Vladimír si povzdechl, nasucho přikývl a posadil se ke kuchyňskému stolu. Sofie se posadila naproti němu. Krátce zavládlo ticho, narušované jen tlumenými basy z vedlejší místnosti.
— Já už takhle dál nemůžu, — řekla tiše, ale pevně. — Mám pocit, že se mi život rozpadá na kusy. Stejně jako ta talíř, co dnes ráno rozbil Šimon.
— Prosím tě… Je to jen věc. Starý porcelán…
— Ne. Není to jen o talíři. Je to celkový přístup. Neúcta. Chlad. Lhostejnost. Tvoje i jeho. Já už nejsem schopná to snášet.
— No počkej, o jaké lhostejnosti mluvíš? — zamračil se Vladimír.
— Víš dobře, co myslím. Já přece neříkám, že se máš postavit proti vlastnímu synovi. Ale můžeš aspoň připustit, že se tu chová bezohledně a že mě to ničí.
Vladimír se odvrátil a chvíli se díval z okna. Pak zavrtěl hlavou.
— Šimon prochází těžkým obdobím. Nechci teď na něj tlačit. To by nic nevyřešilo.
— A co já? Já procházím čím? Je to už přes měsíc. A místo aby se situace zlepšovala, je to jen horší. Nic nerespektuje. Pořád jen spotřebovává, rozhazuje, vyžaduje… A ty se pořád jen omlouváš — jemu, ne mně.
Vladimír sevřel ruce do pěstí.
— Prosím tě, neklaď mě mezi vás dva. Já se snažím být spravedlivý.
Sofie se hořce pousmála.
— Spravedlivost by znamenala, že moje pocity a hranice mají stejnou váhu jako jeho rozmazlené výstupy.
— Tak teď přeháníš.
— Ne, Vladimíre. Já mluvím pravdu. A pokud ji ty nechceš slyšet, pak máme mnohem vážnější problém.
Zase se rozhostilo ticho. Z vedlejší místnosti zazněl smích, zřejmě nad nějakým videem. Oba k té zvukové kulise mlčky naslouchali.
— Já tě miluju, — řekl nakonec Vladimír měkce. — A nechci tě ztratit kvůli… tomu všemu.
— Tak se podle toho začni chovat, — odpověděla Sofie. — Protože jestli se tady něco nezmění, já odejdu. A nebudu to jenom říkat.
Vladimír sklopil zrak. V tu chvíli pochopil, že její hrozba není prázdná. Že její klidný hlas se podobá tichu před bouří a že trpělivost, kterou v ní tolik obdivoval, právě dosáhla svého konce.