Šimon odvrátil zrak.
— Já vím, že máš pravdu, — zašeptal. — Ale jak to mám změnit? Co vlastně po mně chceš?
— Aby sis konečně uvědomil, že být otcem něco znamená. Že mít rodinu není jen o tom, bydlet pod jednou střechou. Jde o zodpovědnost. O rozhodnutí. O činy.
— Dobře, — přikývl. — Udělám to. Už žádné výmluvy.
— A co znamená „to“?
— Zbalím mu věci. A zítra ho odvezu. Přesně tak, jak chceš.
— Ne jak já chci. Jak je nezbytné. Pokud s námi zůstane… já už to nezvládnu, Šimone.
Podíval se na ni, tentokrát klidně. Unaveně. Ale s rozhodností v očích.
— Promiň, že jsem ti tohle všechno způsobil.
— To neomlouvej. Prostě to sprav. Ještě to můžeš napravit… pokud opravdu chceš.
V noci Sofie dlouho nemohla usnout. Poslouchala ticho bytu, které se zdálo neuvěřitelně napjaté. Šimon šel spát na gauč, neřekli si už nic dalšího. Ze Šimonova pokoje už se nic neozývalo. Bylo to ticho před bouří — nebo po ní.
Druhý den ráno bylo Sychravo. Sofie se probudila brzy, uvařila si kávu a seděla u stolu v kuchyni, když Šimon vstoupil. Vypadal, jako by nespal celou noc.
— Spal jsi vůbec?
— Ne. Přemýšlel jsem.
— A?
— Jedu teď s ním k jeho matce. Mluvil jsem s Janou, souhlasila, že ho vezme na čas zpátky.
Sofie jen přikývla. Neřekla nic. Ulevilo se jí, ale zároveň cítila prázdnotu.
— Vrátím se, — dodal Šimon váhavě.
— Dělej, co je třeba, — odpověděla tiše.
Za pár minut se dveře zabouchly. Zavládlo ticho. Tentokrát jiné — klidnější. Sofie se poprvé po dlouhé době opřela a zavřela oči. Bylo jí napůl smutno, napůl volně. A věděla, že to byl začátek nové kapitoly.