— Ale co?! — vykřikla Sofie.
V jejím hlase se mísila bolest, frustrace a vyčerpání.
— Ty jsi tu zodpovědný dospělý! On žije s námi! A já už to nezvládám! Sotva jsem to dneska ustála. A jestli se to bude opakovat – já odejdu. Slyšíš, Šimone? Odejdu!
V místnosti zavládlo ticho.
Všechno se zdálo být statické, dusivé. Šimon vypadal, jako by ho ta slova zasáhla jako rána pěstí. Dlouho nic neříkal. Pak usedl na židli a sklonil hlavu.
— Já… Já nevím, co mám dělat. Přísahám, nevím. Jsem v koncích.
Sofie chvíli mlčela. Její dech pomalu zpomaloval, ruce se přestávaly třást. Přistoupila k němu blíž, ale nedotkla se ho.
— Pak ale alespoň přiznej, že už to nefunguje. Že dál takhle nemůžeme.
Šimon přikývl. Jen jednou. A pomalu.
Té noci spolu téměř nemluvili. Spali, každý ve své straně postele, zády k sobě, bez dotyku, bez slov. Mezi nimi zeje něco, co se ještě nedávno zdálo nemyslitelné – lhostejnost, napětí, pocit zrady.
Další den byl klidný. Ticho viselo ve vzduchu jako hustá mlha. Šimon odešel z domu brzy ráno, bez snídaně. Sofie se uzavřela v pracovně a po zbytek dne z ní téměř nevyšla. Šimon se vrátil až večer, bez komentáře prošel kolem kuchyně, vzal si pivo z lednice a zavřel se v ložnici.
K večeru se náhle ozvalo zaklepání na dveře Sofiiny pracovny.
— Můžu? — zazněl Šimonův hlas.
— Ano, — odpověděla unaveně.
Vstoupil, váhavě, jako by si nebyl jistý, co chce říct. Postál ve dveřích, pohledem bloudil po podlaze.
— Mluvil jsem dneska se školou.
Sofie mlčky zvedla hlavu.
— Potvrdili mi to. Skutečně celý týden nechodil. A minimálně od začátku měsíce tam skoro nebyl. Vypadá to, že lhal nejen tobě, ale i mně.
Nepřekvapilo ji to. Spíš si přála, aby to bylo jinak – ale byla to jen marná iluze.
— Musíme to řešit. A ne už jen mluvením.
Šimon přikývl.
— Zítra půjdu do práce, ale po obědě mám schůzku s jedním známým. Potřebuje asistenta v logistice. Není to nic skvělého, ale je to práce. První krok.
Sofie se na něj poprvé za celý den podívala přímo. V jeho očích viděla vyčerpání – ale i upřímnost. Možná i lítost.
— A co doma? — zeptala se tiše.
— Řeknu mu, že pokud se jeho přístup nezmění, půjde bydlet k matce.
— Jana ho odmítla, — připomněla.
— Už jsem s ní mluvil. Přijme ho, ale pod podmínkou, že se podřídí jejím pravidlům. I ona už má dost jeho zvyků.
Sofie sklonila hlavu. Vzpomněla si, jak jí Jana kdysi volala – zoufalá, uplakaná, chtěla si jen postěžovat. A teď byla stejně vyčerpaná i ona.
— Děkuju, — zašeptala.
Nebylo to smíření. Ale byl to začátek. Snad.