„Už nebudu dál platit tvoje dluhy tvojí mámě!“ vykřikla Marie a hodila na stůl výpis z banky, když zjistila, že Petr opět převedl jejich společné úspory své matce.
Čísla na papíře se jí rozmazávala před očima slzami. Padesát tisíc. Přesně tolik, kolik si šetřili na rekonstrukci dětského pokoje pro jejich budoucí dítě. Marie byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a s Petrem plánovali příští týden začít s úpravami. Vybrali si tapety s roztomilými zajíčky, vyhlédli si postýlku z masivního dřeva, dokonce měli odložený i přebalovací pult.
A teď byly všechny tyhle plány tatam.
Petr stál u okna a vyhýbal se jejímu pohledu. Ramena měl napjatá, dlaně zaťaté v pěst. Marie tuhle pózu znala — takhle vždy vypadal, když si uvědomoval svou chybu, ale nechtěl ji přiznat.
„Máma prosila o pomoc s dluhem za byt,“ zamumlal konečně. „Nahromadilo se jí to za půl roku. Mohli jí odpojit elektřinu.“
Marie cítila, jak se v ní zvedá vlna vzteku smíšeného s beznadějí. Bylo to už počtvrté za poslední rok. Nejdřív Jana, její tchyně, chtěla peníze na opravu zubů — třicet tisíc. Potom na lednici — pětadvacet. Pak na cestu za příbuznými do jiného města — patnáct. A pokaždé Petr peníze odevzdal bez přemýšlení, aniž by se se ženou poradil.
„Petře,“ snažila se Marie mluvit klidně, i když v ní všechno vřelo. „Tvoje máma před půl rokem prodala svou chatu. Za milion dvě stě tisíc. Kam ty peníze zmizely?“
Trhl ramenem, stále se na ni neotočil.
„To není tvoje věc. Jsou to její peníze, ať si s nimi dělá, co chce.“
„Není to moje věc?“ hlas Marie se zlomil. „Není to moje věc, když rozdáváš naše společné úspory? Peníze, které jsme šetřili pro naše dítě?“
„Je to moje matka!“ Petr se prudce otočil, celý zrudlý. „Nemůžu jí odmítnout! Vychovala mě sama!“
Marie se dívala na svého muže a nepoznávala ho. Kam zmizel ten starostlivý, pozorný člověk, který jí ještě před rokem sliboval věčnou lásku? Který přísahal, že jejich rodina bude na prvním místě?
„A já jsem kdo pro tebe?“ zeptala se tiše. „Jsem tvoje žena. A čekám tvoje dítě. To my nejsme důležitější?“
„Nedělej z toho drama. Rekonstrukce počká. Uděláme ji později.“
„Kdy později? Až se to dítě narodí? Až tvoje máma zase požádá o peníze na další ‚nutnost‘?“
„Dost!“ zařval Petr. „Mám dost tvých výčitek! Máma má pravdu — jsi sobecká, myslíš jen na sebe!“
Ta slova zasáhla Marii jako facka. Máma má pravdu? Znamená to, že to spolu probírali. Jana a Petr o ní mluvili za jejími zády a tchyně — jako vždy — poštvávala syna proti manželce.
Marie se pomalu sesunula na židli. V břiše se jí pohnulo dítě, jako by cítilo maminčino napětí. Položila si ruku na zakulacené bříško a několikrát se zhluboka nadechla, snažila se uklidnit.
„Víš co?“ řekla po dlouhé pauze. „Jestli je pro tebe tvoje máma tak důležitá, jestli jsou její problémy důležitější než naše rodina, tak ať ti taky pomůže s opravami dětského pokoje. Koneckonců, bude to pokoj jejího vnuka.“
„Proč by nám jako měla pomáhat?“