— A proč si myslíš, že mám trpět, jak rozhazuješ naše peníze? — opáčila Marie. — Pracuju do sedmého měsíce těhotenství, šetřím každou korunu, odpírám si všechno, a ty jen tak vezmeš a dáš všechny peníze své matce, která, mimochodem, vůbec nestrádá.
— Nemluv o mojí matce tímhle tónem!
— A ty mi nerozhazuj naše společné peníze bez mého svolení!
Stáli proti sobě přes kuchyň jako dva protivníci před duelem. Marie viděla v manželových očích tvrdohlavost a vztek. Nehodlal si přiznat chybu. Pro něj bude matka vždycky na prvním místě.
Náhle Marie zaplavil zvláštní klid. Jako by se v ní něco přepnulo a ona se na celou situaci podívala zvenčí. Tady je — těhotná žena, která se snaží vybudovat rodinu s mužem, jenž se nedokáže odstřihnout od matky. A tady on — dospělý chlap, který dodnes neumí říct „ne“ matčiným manipulacím. A tady jejich budoucnost — nekonečné hádky, výčitky, zklamání.
Je třeba něco změnit. Hned teď. Marie vstala a šla k telefonu.
— Co děláš? — zpozorněl Petr.
— Volám tvojí mámě. Když se tak aktivně podílí na našem manželství, ať ví, co je nového.
— Neopovažuj se! — Petr se k ní vrhl, ale Marie už vytáčela číslo.
— Haló, Jana? — řekla, když se ve sluchátku ozval povědomý nekompromisní hlas tchyně. — Tady Marie. Potřebuji s vámi mluvit.
— O čem to jako? — odvětila Jana chladně. — Zase si stěžuješ na mého syna?
— Ne, to ne. Naopak, chtěla jsem vám poděkovat. Petr vám dal všechny naše úspory na dětský pokoj. Padesát tisíc korun. Jsem si jistá, že je dobře využijete.
Na druhém konci sluchátka se rozhostilo ticho. Pak si Jana odkašlala.
— Nerozumím, o čem mluvíš.
— Jak to? Petr říkal, že jste ho požádala o pomoc s dluhem za byt. Že vám hrozí odpojení elektřiny.
— Dluhy? — v Janině hlase zaznělo pobouření. — Jaké dluhy? Já žádné nemám!
Marie pocítila, jak se jí pod nohama houpe zem. Podívala se na Petra. Zbledl a odvrátil pohled.
— Nevím, co ti Petr řekl, ale já ho o peníze neprosila! — uťala Jana. — I když pokud to nabídl sám, neodmítnu. Zrovna bych potřebovala nové okna.
Marie pomalu položila sluchátko. V uších jí hučelo. Takže Petr lhal. Rozhodl se dát peníze své matce, aniž by o něco žádala. Prostě proto, že na to byl zvyklý. Protože pro něj je normální stavět matku nad ženu a nenarozené dítě.
— Lhal jsi mi, — zašeptala, dívajíc se na manžela.
Petr mlčel a díval se do podlahy.
— Lhal jsi, že tě prosila. Ty ses sám rozhodl jí dát naše peníze. Proč?
— Věděl jsem, že je potřebuje, — zamumlal. — Stěžovala si na stará okna. Myslel jsem…
— Ty sis myslel! — Marie se zasmála přes slzy. — A na mě jsi myslel? Na naše dítě? Že se narodí za čtyři měsíce a my nemáme ani postýlku?
— Nepřeháněj. Koupíme postýlku.
— Za co? Z tvého platu, který sotva stačí na jídlo? Nebo zase poprosíš maminku?
— Dost! Ano, dal jsem jí ty peníze! A co má být? Je to moje matka! Má právo na mou pomoc!
— Ty jsi mladý, zdravý, pracuješ. A jí je šedesát!