— Je jí šedesát let, má vlastní byt, peníze z prodeje chaty a důchod. A já? Jsem těhotná, čeká mě mateřská a mám manžela, který považuje za normální krást vlastní rodině!
— A jak to jinak nazvat? Vzal jsi naše společné peníze bez mého souhlasu a dal je jiné osobě. To je krádež, Petře!
Díval se na ni s takovým hněvem, že Marie nevědomky ustoupila o krok zpět.
— Víš co? Jana měla pravdu. Opravdu jsi egoistická, vypočítavá ženská. Peníze jsou pro tebe důležitější než rodina!
— Rodina? — zakroutila hlavou Marie. — Jaká rodina, Petře? Rodina je, když manželé společně rozhodují. Když se podporují navzájem. Když jsou zájmy ženy a dítěte důležitější než rozmary matky. Ale my… my žádnou rodinu nemáme. Jenom ty, tvoje matka a já — navíc.
Odešla do ložnice. Petr šel za ní.
— Co? Zbláznila ses? Jsi těhotná! Kam chceš jít?
Marie vytáhla z šatníku kufr a začala do něj skládat oblečení.
— K rodičům. I když žijí v jiném městě, vždycky mě rádi uvidí. A rozhodně mě a mé nenarozené dítě nebudou okrádat.
— Marie, přestaň! Takhle to nejde! Pojďme si promluvit v klidu!
— O čem se bavit? — otočila se k němu. — O tom, jak mi zase slíbíš, že to bylo naposledy? Že už nikdy nedáš naše peníze mamince? To už jsme přece několikrát řešili, Petře. Čtyřikrát. A pokaždé jsi porušil slib.
— Ale nemůžeš prostě odejít! Jsi moje žena! Čekáme dítě!
— Čekáme, — přikývla Marie. — A já udělám všechno pro to, aby vyrůstalo v normálním prostředí. Ne v domě, kde otec krade peníze rodině kvůli babičce.
Ve dveřích se objevila udýchaná Jana. Zřejmě se rozhodla přijít osobně a vyjasnit si situaci.
— Co se tady děje? — zeptala se autoritativně, přejíždějíc pohledem kufr v náručí snachy.
— Odcházím, Jano, — odpověděla klidně Marie. — Gratuluju, vyhrála jste. Petr je celý váš.
— Jak to, že odcházíš? — zamračila se tchyně. — A co Petr? A co dítě?
— Petr zůstává s váma. Vy jste pro něj důležitější než manželka a dítě. A dítě porodím a vychovám sama. Bez vašeho toxického vlivu.
— Jak se opovažuješ! — rozkřikla se Jana. — To je můj vnuk! Mám právo…
— Nemáte žádná práva, — utla ji Marie. — Nejste jeho matka. A po tom, co jste ho spolu se synem okradli ještě před narozením, vás k němu nepustím ani na krok.
— Okradli?! Já jsem přece o peníze vůbec nežádala!
— Ale vzala jste si je, když Petr nabídl. Věděla jste, že čekáme dítě. Věděla jste, že ty peníze budeme potřebovat. A přesto jste je bez výčitek přijala.
Jana zrudla.
— No a co? Nabídl to sám! Myslela jsem, že s penězi jste na tom dobře!
— Máte milion z prodeje chaty a myslíte si, že těhotná žena a váš syn s jeho skromným platem jsou na tom dobře? — zakroutila hlavou Marie. — Myslela jste jen na sebe, Jano. Jako vždycky.
Zapnula kufr a zamířila ke dveřím. Petr se jí pokusil zastoupit cestu.
— Marie, prosím! Neodcházej! Já to dám do pořádku!
— Jak? Poprosíš maminku, aby nám ty peníze vrátila?
Pohlédl rychle na matku. Ta pevně sevřela rty a odvrátila pohled. Odpověď byla jasná.