– Pavel – pronesla klidným tónem –, ta chata patřila mně.
Seděla pevně, ruce složené v klíně, klidně dýchala. Pavel se ale rozčílil ještě víc.
– Tobě?! Co to meleš?! My jsme přece manželé! Mělas to se mnou aspoň probrat! – vykřikl a v očích už mu planul hněv.
Eliška neuhnula pohledem. Odpověděla tiše, ale pevně.
– Zdědila jsem ji od rodičů. Celá léta jsem se o ni starala jen já. Ty jsi tam jezdil dvakrát a pokaždé jsi nadával. A tvoje maminka… – zhluboka se nadechla – …nikdy nehnula prstem. Jen mluvila o „čerstvém vzduchu“ a o tom, jak by tam mohla trávit léto se svými kamarádkami.
Pavel přecházel po místnosti, pěstmi zaťatýma. Vypadalo to, že každou chvílí něco převrhne.
– Víš, kolik starostí mi to přidělá?! Co jí mám teď říct? Už si balila věci! Řekla kamarádkám, že tam pojedou! Co si o nás pomyslí?!
– Řekni jí pravdu, – pokrčila Eliška rameny. – Že ses jí na nic nezeptal a bez mého vědomí jsi jí slíbil něco, co ti nepatřilo.
Pavlovi zacukalo ve rtech, ale neodpověděl. Nakonec jen zasyčel a praštil do zárubně takovou silou, až cinklo sklo v příborníku.
Eliška mlčela. Všechno už bylo hotovo. Dokumenty podepsané, peníze na účtu, místní úřady v Brně informované. Na tomhle už nikdo nic nezmění.
A i když věděla, že ji čeká několik dusných dní a otrávených telefonátů od Kateřiny, cítila uvnitř podivuhodný klid. Udělala, co musela. Osvobodila se.