– Pavle – řekla klidným hlasem – ten víkendový dům byl můj. Odkázali mi ho rodiče, ne tobě a ani tvojí matce. Ty jsi tam sotva kdy jezdil a s opravami jsi nijak nepomohl.
– Co záleží na tom, čí byl?! – skočil jí do řeči Pavle, rozhazující rukama. – Jsme rodina! Takže společný! Neměla jsi žádné právo ho prodat bez mého souhlasu!
– Ale měla – odpověděla Eliška, cítíc, jak se v ní šíří chladný vztek. – Bylo to dědictví, nespadá do společného majetku. Nemusela jsem mít žádné svolení.
Pavel nervózně začal přecházet po kuchyni a držel se za hlavu.
– Moje máma mě zabije, až se to dozví! Už si vše naplánovala, pozvala i kamarádky! Tvrdila, že konečně stráví normální léto!
– Co s tím má tvoje matka společného? – zeptala se Eliška s rukama založenýma na hrudi. – Dům se už rozpadal. Střecha prosakovala, trámy byly shnilé. Kolikrát jsi přijel pomoci? Dal jsi na to aspoň korunu?
– Nejde o peníze! – zavrčel Pavel. – Měla jsi se mě aspoň zeptat! Promluvit si se mnou! Jsme snad cizí lidé?
– Promluvit? – ušklíbla se Eliška. – S tebou, co tam byl dvěma za pět let? Nebo s tvojí matkou, co umí jenom klábosit?
Pavel na ni zíral, jako by ji viděl poprvé.
– Jak o ní takhle mluvíš?! Je to moje máma!
– A co má být? Ten víkendový dům byl můj. Byl. Teď už je prodaný.
Muž popadl telefon ze stolu.
– Okamžitě zavolám mámě! Musí vědět, co jsi provedla!
Eliška pokrčila rameny. Uvnitř vřela vzteky, ale navenek si zachovala klid. Pavel naťukal číslo a přiložil mobil k uchu. Po několika zazvoněních ho někdo vzal.
– Mami, sedíš? – začal napjatým hlasem. – Máme problém. Eliška prodala ten víkendový dům.
Z reproduktoru se ozval ostrý, ječivý hlas, slova nebylo rozumět, ale rozhořčení znělo jasně. Pavel přikyvoval a vrhal na manželku zlostné pohledy.
– Ano, taky jsem to nevěděl! – omlouval se. – Všechno rozhodla sama, beze mě!
Kateřina na druhém konci linky na něco zuřivě křičela. Eliška to celé sledovala s chladným nezájmem. Celá situace jí připadala absurdní – dospělý muž si stěžuje matce na manželku jako malé dítě.
– Dobře, mami, přijeď – kýval hlavou Pavel. – Ano, hned. Probereme to.
Odložil telefon a bouchl s ním o stůl.
– Moje máma tu bude každou chvíli. Vysvětlíš jí, proč jsi nad všemi rozhodla.
Eliška pozvedla obočí.
– Vysvětlit? Jí? Pavle, slyšíš vůbec sám sebe?
– Slyším! – zařval zpět. – Zachovala ses nesprávně! Máma má právo to vědět!
– Právo? – přistoupila blíž Eliška. – Jaké právo má tvoje matka na můj víkendový dům?
Pavel zatnul zuby a otočil hlavu stranou. Eliška pochopila – tahle debata nemá cenu. Její manžel neposlouchá argumenty; pro něj je názor matky důležitější než zdravý rozum.
O půl hodiny později zazvonil zvonek. Pavel běžel otevřít. Ve dveřích stála Kateřina – plnoštíhlá žena s nápadně nabarvenými vlasy, v křiklavém kabátě, s obrovskou kabelkou přes rameno. Její tvář hořela „oprávněným“ rozčilením.
– Kde je?! – zařvala hned ve dveřích. – Kde je ta… Eliško!
Eliška vyšla z kuchyně a zastavila se mezi dveřmi do obýváku.
– Tady jsem, Kateřino.
Tchyně k ní přiběhla a strkala jí prstem do hrudi, zatímco na ni křičela:
– Jak jsi mohla?! Prodat ten dům! Bez zeptání! Pavel mi ho slíbil!
– Ten dům patřil mně – odpověděla klidně Eliška. – Odkázali mi ho moji rodiče.
– A koho to zajímá?! – ječela Kateřina. – Jsi vdaná, máš tedy povinnost to s manželem konzultovat! Co to vůbec vyvádíš?! Už jsem to i svým kamarádkám řekla, že v létě přijedou za mnou na chatu! Co jim teď mám říct?!
Eliška si založila ruce a chladně pohlédla na tchyni.
– Řekněte jim pravdu. Že dům byl v dezolátním stavu a byl prodán.
– Dezolátním?! – cukla sebou Kateřina. – Nic na něm nebylo špatně! Chtěla jsem tam sázet květiny! A postavit altán!
– Kateřino, byla jste tam alespoň jednou? – zeptala se Eliška.
Žena se zastavila.
– No… nebyla, ale Pavel mi o něm vyprávěl!
– Vyprávěl, – ušklíbla se Eliška. – Ten Pavel, co tam za pět let byl dvakrát. Dům se rozpadal, střecha prosakovala, trámy byly shnilé. Oprava by stála minimálně milion. Máte snad milion korun, Kateřino?
Tchyně několikrát zamrkala, ale rychle se vzpamatovala:
– A co jako, nemohla jsi počkat?! Něco bychom vymysleli!
– Počkat? – zakroutila hlavou Eliška. – Čekala jsem pět let. Každý víkend jsem tam jezdila sama uklízet. Pavel nehnul prstem. A vy taky ne. A teď jste všichni pohoršení.
Kateřina se obrátila na svého syna:
– Pavle! Slyšíš, jak s tebou tvoje žena mluví?! Jsi snad chlap, nebo hadr?!
Pavel zatnul pěsti a přistoupil k Elišce.
– Dost toho přechytračování! Ten dům vrátíš zpátky!
Eliška se rozesmála.
– Vrátím zpátky? Pavle, víš ty vůbec, co je kupní smlouva? Transakce je uzavřená, peníze mám, vlastnictví je převedeno.