„Tak vrať ty peníze!“ zařval muž. „Najdeme si jinou chatu!“
„Nač?“ zeptala se Eliška. „Aby ses zase válel a tvoje matka všechno plánovala za tebe?“
Kateřina zasténala.
„Jak se opovažuješ takhle se mnou mluvit?! Nejsem ti cizí!“
„Ale jsi,“ odsekla Eliška. „Jsi cizí, protože vždycky upřednostňuješ vlastní zájmy před mými.“
Pavel popadl manželku za paži.
„To už stačí. Zítra půjdeš za kupci, řekneš jim, že sis to rozmyslela, a vezmeš tu chatu zpět.“
Eliška vytrhla ruku.
„Nejdu nikam. A nic neberu zpět. Chata je prodaná. Tečka.“
Manžel a tchyně si vyměnili pohled. Kateřina pevně semkla rty, oči se jí zúžily.
„Tak tě zažalujeme,“ zasyčela. „Pavle, zavolej právníkovi. Když se nechce domluvit, tak to půjde přes soud.“
Eliška se na ně klidně podívala. Necítila paniku, jen tupé ohromené pochopení – s jakou lehkostí si přivlastňují cizí majetek, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Kateřina už dávno kujila plány, balila, volala kamarádkám. Pavel jí slíbil chatu, jako kdyby byla jeho. Elišku v tom okamžiku náhle plně došlo: tihle lidé nemají žádné hranice. Všechno, co patřilo manželce, se automaticky považovalo za „společné“, tedy volně použitelné.
„Klidně žalujte,“ řekla klidně Eliška. „Ale upozorňuju předem: to dědictví je nedělitelné. Můžete si najmout klidně stovku právníků.“
Pavel nervózně přecházel po obýváku, gestikuloval a držel se za hlavu.
„Máma už si všechno sbalila!“ opakoval, jako by tím něco změnil. „Koupila nové nádobí, i ložní prádlo! Myslela, že se tam na léto nastěhuje! A teď co má dělat?! Musí se stydět před kamarádkami!“
Eliška mlčky poslouchala. Z Pavlových slov se pomalu skládal obraz: jeho matka tam opravdu chtěla bydlet. Nejen na víkendy, ale celé léto – od května do září. A nikoho nenapadlo, že by o to Elišku vůbec měli požádat. Kateřina už si koupila nádobí, prádlo, nejspíš si i rozvrhla, kam dá jaký nábytek a kde budou záhonky. To vše na cizím majetku, aniž by se kdo obtěžoval zeptat vlastníka.
„Pavle,“ promluvila pomalu Eliška, „vůbec si uvědomuješ, co vlastně říkáš? Tvoje matka chtěla bydlet v mé chatě. Bezemne, beze slova.“
Manžel se na ni podíval nechápavě.
„No a? Vždyť jsme příbuzní! To od nás tu chatu opravdu budeš škudlit?“
„Škudlit?“ Eliška se ušklíbla. „Pět let jsem sama opravovala střechu a vytrhávala plevel. Ty jsi nikdy nepomohl. Tvoje matka tam ani jednou nevyjela. A teď se rozčilujete, že jsem si o vlastním majetku rozhodla sama.“
Kateřina zafuněla a založila si ruce na prsou.
„Slušné vychování jsi teda nedostala! Žádný respekt ke starším!“
„Tohle není o respektu,“ odpověděla Eliška. „Chata byla zchátralá, na opravy nebyly peníze. Prodala jsem ji zcela legálně, se všemi doklady. Nikdo z vás do toho neměl co mluvit.“
Pavel sevřel pěsti a udělal krok směrem k ní.
„Vůbec ti nedochází, cos udělala?! Máma teď všude rozhlásí, jaká jsi! Nemáš vůbec stud?!“
Eliška zvedla obočí.
„Já? Stud? Za co přesně? Že jsem prodala svůj majetek?“
Muž tam stál s otevřenou pusou, ale nedokázal nic říct. Kateřina popošla blíž a ukázala na snachu.
„Zítra půjdeš ke kupcům a zrušíš ten prodej! Řekneš, že sis to rozmyslela!“
„Nepůjdu,“ řekla Eliška krátce.
„Jak to, že nepůjdeš?!“ zaječela tchyně. „Pavle, slyšíš to?! Nechce!“
Pavel skočil ke stolu a popadl telefon.
„Hned teď zavolám právníkovi! Ten ti vysvětlí, co je to společné rodinné jmění!“
Eliška klidně odešla do ložnice, vytáhla ze skříně složku s dokumenty. Vrátila se do obýváku, položila ji před manžela a tchyni. Otevřela ji a začala jeden po druhém vytahovat doklady: kupní smlouvu, výpis z katastru, potvrzení o převzetí peněz.
„Tady jsou dokumenty,“ řekla pevně. „Chatu jsem zdědila po rodičích. Není to společné jmění. Není co dělit. Obchod je uzavřený, peníze mám, chata je přepsaná na kupce. Klidně běžte za právníkem – dopadne to stejně.“
Pavel zíral na razítka a podpisy. V jeho tváři postupně zlost střídalo zmatení. Kateřina popadla jeden papír, přiblížila ho k očím a rychle jej přejela pohledem.
„Jak je to možné?!“ zamumlala tchyně. „To není pravda!“
„Ale je,“ odpověděla chladně Eliška. „Nádobí a věci, co jste nakoupila do té chaty, si nechte, Kateřino. Určitě se vám hodí ve vašem bytě.“
Ženin obličej zrudl a s hněvem praštila papírem o stůl.
„Ještě toho budeš litovat!“ zasyčela. „Pavle, pojď, jdeme! S takovou ženou není nic pořídit!“