„Mami, jsme zvyklé věřit v slušnost. Ale víš, jací lidé někdy bývají? I já chci věřit, že Liborův syn – a jak se ukázalo, i můj bratr – je slušný člověk. Proto s ním musím mluvit osobně a všechno si vyjasnit. A upřímně myslím, že by bylo správné mu dát Liborovo auto. My dvě přece řídit neumíme a on je přece jeho syn,“ vyslovila svůj názor Jana a Andrea s ní souhlasila: „Bude to správné, táta by na tebe byl pyšný. A mimochodem, šetřil si i na nové auto, takže bude férové rozdělit i ty úspory. Ať nezůstane žádná křivda nebo nevyřčené věci.“
Na schůzku s nově objeveným bratrem šla Jana s hlavou plnou otázek.
Ten kluk byl pro ni naprosto cizí. Bylo to pro ni zároveň lákavé i děsivé s ním mluvit.
Lákavé proto, že šlo o syna jejího otce – a prý je mu velmi podobný.
Děsivé proto, že Jana se bála, že bude zklamaná.
Milana Jana zahlédla už z dálky. A srdce jí poskočilo – vážně, tady žádné testy netřeba. Milan vypadal přesně jako její otec, jen o dvacet let mladší. Chůze, postava, úsměv i laskavě přimhouřené oči – všechno to byl Libor.
Když se Milan přiblížil, Jana už byla vnitřně nastavená, že všechno dobře dopadne. Jako by najednou pocítila neviditelnou přítomnost otce.
„Ahoj, Jano, já jsem tvůj bratr Milan – co se dá dělat, takhle to prostě dopadlo!“ řekl s úsměvem a rozpažil ruce přesně tak, jak to Libor dělával, když k němu malá Jana běžela do náruče.
A Jana měla co dělat, aby se nevrhla obejmout toho kluka, který vypadal přesně jako její táta!
„Ahoj, Milane, chtěl jsi si promluvit?“ neubrání se také úsměvu Jana.
„Jo, teď už všechno víš… Táta nás chtěl seznámit už dávno. Ale bál se, jestli by to bylo správné. Jenže teď, když tu táta není, nemůžeme se přece ztratit – jsme přece rodina!“ mluvil Milan trochu zmateně, bylo vidět, že je nervózní.
„Asi máš pravdu,“ odpověděla zdrženlivě Jana, čekající, co Milan řekne dál.
„Jano, můžu se k vám jednou podívat domů?“ zeptal se znenadání Milan. „Hrozně bych rád viděl, jak táta žil, třeba si vzal nějakou drobnost na památku… Nevadilo by to? Nebo byste ty a Andrea byli proti?“ zeptal se Milan a když si všiml Janina překvapeného pohledu, rychle dodal: „I když… asi to není vhodné?“
Jana byla otázkou zaskočená.
Ale z Milana vyzařovalo něco klidného a dobrého – přesně jako z Libora.
„Jasně, přijď. Co třeba zítra, jo?“ navrhla Jana, aniž by si sama úplně ujasnila, co vlastně Milan chtěl.