Libor jí v takových případech říkával, že když chce člověk něco opravdu pochopit, nesmí spěchat. A pak se hodně věcí brzy vyjasní.
K večeru Jana dokonce upekla oblíbený Liborův vlašský ořechový koláč s třešněmi obalenými v moučkovém cukru. Andrea byla taky doma, protože čekali hosty.
Milan přišel s pivoňkami a podal je Andree.
Zdálo se, že od Libora věděl, že to jsou její oblíbené květiny. A když zahlédl ořechový koláč, široce se usmál: – No ne, můj oblíbený.
Čím déle spolu mluvili, tím příjemnější a srdečnější byla doma atmosféra. Jako by byla část otce zase s nimi.
Nejdřív si povídali o různých maličkostech a vzpomínali na Libora.
Pak ale Milan zvážněl a řekl: – Andrea, Jano, já už jsem dospělý chlap. Mám dobré vzdělání, slušnou práci a za mnohé vděčím otci. Hodně mi pomáhal, když jsme to s mámou neměli lehké. A proto vám chci říct, že se na mě můžete kdykoli a ve všem spolehnout, ano, Jano? Myslím, že se teď budeme vídat často, souhlasíte? Jo, mimochodem, chtěl jsem se zeptat, táta míval jeden skvělý kapesní nožík, kdysi mi slíbil, že mi ho dá. Pokud můžete… jako památku na něj, jestli vám to nevadí?
Jana hned našla pouzdro s tím nožíkem v kapse Liborovy bundy a donesla ho Milanovi. Bylo vidět, jak je dojatý a potěšený.
Později začala Andrea mluvit o Liborově autě, že by ho chtěli dát Milanovi. Ale ten se nečekaně tak rozpačitě pousmál, že se v tu chvíli až dojetím podobal otci. Když byl Libor v rozpacích, taky tak podobně začal mrkat a usmívat se, nevěděl, co říct…
– Děkuju, ale já nemůžu, je to vaše… já jsem chlap a mám všechno, co potřebuju – řekl se skromným úsměvem Milan – Jen prostě… moc mi chybí táta…
Když pak Milan odcházel, Jana se neudržela a objali se.
– Tak co, sestřičko, zvládneme to, co říkáš? – Milan jí automaticky odhrnul pramínek vlasů za ucho. Tenhle pohyb byl Janě bolestně známý.
Teď ale byla ráda, že zjistila, že má bratra. A Milan, zdálo se, byl taky moc rád, že ji našel.
– Mimochodem, brzy se žením. Přijedete mi na svatbu, že ano? Moje Monika má hodně příbuzných. A já teď mám taky sestru, vlastní sestru, – řekl dojatě Milan.
Když se loučili, už si dělali plány, kdy se zase uvidí.
A Andree se v jednu chvíli náhle zdálo, že někde nablízku stojí její muž Libor a usmívá se.
Ohlédla se – závěs u okna se lehce zavlnil, asi od průvanu z otevřených dveří.
A ten Milanův úsměv… byl úplně stejný jako Liborův – proto jí to asi tak přišlo…
Jak krásné je mít blízko sebe dobré, spolehlivé lidi, jejichž největším bohatstvím je laskavé srdce.