V práci Lucie pocítila slabost, strašně se jí chtělo spát. Rozhodla se po obědě uvolnit z práce, zavolala si taxi a odjela domů. Věděla, že dítě v tu dobu spí, a snažila se nedělat hluk. Tiše si otevřela dveře vlastním klíčem, svlékla si kabát a všimla si, že manželova bunda visí v předsíni.
„Divné, v čem dneska šel do práce. Mám pocit, že jsem viděla, jak odcházel právě v téhle bundě.“
Kvůli špatnému rozpoložení tomu nepřikládala význam, ale zaslechla šramot v ložnici. Hlavou jí proběhly myšlenky, ale to přece nemůže být pravda. Lucie vešla do ložnice. Nikdy by tomu nevěřila, kdyby to neviděla na vlastní oči.
„Lucie??? Proč jsi doma?“ zeptal se Petr zmateně.
Přehozená do Luciina županu vyšla z ložnice Anna.
„Lucie, drahá, milovaná, všechno je to jinak, vyslechni mě…“ A Petr ještě něco říkal, ale ona ho už neslyšela a nechápala.
„Okamžitě. Oba. Ať vás tady už nikdy nevidím.“
Anna se snažila něco říct, ale Petr ji umlčel, pomohl jí rychle obléct dítě a vyvedl ji z bytu. Rozhodl se, že se manželka uklidní a pak s ní půjde mluvit.
Petr věděl, že ho Lucie miluje a odpustí mu. Je zodpovědná a nedokáže nechat dítě bez otce. Sám si život bez Lucie neuměl představit. Annu už nenáviděl.
Jenže jeho naděje byly marné. Ať prosil sebevíc, ať žadonil, Lucie mu neodpustila.
Bylo to těžké a bolestné, ale vydržela. Porodila nádherného chlapečka. Rozvod a rozdělení majetku si vyžádaly čas. Na první období si pronajala byt. Petr jí nabídl, aby zůstala bydlet v tomhle bytě, který byl celý zařízený s láskou pro ni.
Lucie ale odmítla.
„Nechci, aby mi cokoli připomínalo vaši zradu. Nový život začnu s čistým štítem.“ Svůj dvoupokojový byt vyměnili za dva jednopokojové s doplatkem. Právo volby bydlení Petr přenechal Lucii.
Se sestrou už Lucie dál nekomunikovala.
Z porodnice si pro ni přijel Petr, ale ona nasedla do auta svého kolegy z práce, se kterým se domluvila předem. Doma ji čekala maminka a Jan.
„Odpusť mi, dceruško. Přestěhuj se k nám, aspoň dokud malý trochu nevyroste. Proč bys měla bydlet v pronájmu, s námi to pro tebe bude snazší.“
„Ne. Brzy bude hotový můj byt, pak se přestěhuju. Všechno bude dobré. Vím to jistě,“ řekla Lucie a s láskou si přitiskla syna k hrudi.