Jednou zavolala z cizího čísla.
„Tomáši?“
„A kdo jiný? Ty jsi ještě v Anglii?“ zeptal se.
V telefonu se rozhostilo ticho.
„Kde jsi? To nás jako rozdělili?“ zamumlal.
„Já se vdávám…“ řekla tiše Jana.
Ještě něco rychle dodala, ale on už to nerozeznal. Ve sluchátku zazněly krátké tóny.
Tomáš jí zavolal zpátky, ale Jana telefon vypnula. „Vdává se… Co to má sakra znamenat? Vždyť si ji mám vzít já,“ Tomáš málem plakal vzteky a bezmocí.
***
Máma od rána něco pekla a vařila v kuchyni. Z lákavých vůní se Tomášovi sbíhaly sliny.
„Mami, mám hlad, můžu aspoň ochutnat?“ žadonil, když už poněkolikáté vběhl do kuchyně.
„Vydrž, brzy přijdou hosté, sedneme si ke stolu a ochutnáš.“
„A kdy už přijdou?“ zabručel nespokojeně Tomáš.
„Zatím si dej jablko. To ti chuť k jídlu nevezme,“ řekla máma a kývla na mísu s ovocem na stole.
„Jo. Po tom budu mít hlad ještě větší,“ povzdechl si Tomáš, ale jablko si přece jen vzal a odešel do svého pokoje, za sebou pevně zavřel dveře.
Tomášovi už bylo devět, ale vypadal sotva jako prvňáček. Každý dospělý považoval za svou povinnost poznamenat něco o jeho výšce:
„Ty jsi ale malý…“
„Asi málo jíš…“
„Ty už letos půjdeš do školy? Nebo už chodíš? Ty jsi ve třetí třídě? To není možné!“
A všichni mu radili, aby víc jedl.
Spolužáci se mu smáli a posmívali se mu. Když toho bylo moc, Tomáš přestal chodit do školy. Předstíral, že je nemocný. Jenže zvláštní věc — hrdlo mu zrudlo, zvedla se mu teplota. Máma volala lékaře. Ale jakmile se vrátil do školy a znovu čelil posměchu spolužáků, všechno se opakovalo.
Učil se dobře, ale vynechávání hodin se odráželo na prospěchu. Máma bila na poplach a vodila syna po doktorech.
„Pane doktore, proč je můj syn tak malý? Vůbec neroste. My s manželem jsme normální, a on…“
„Žádné vývojové odchylky nemá. Lidé jsou různí a rostou různě. Dožene vrstevníky, nebojte se,“ odpovídala další lékařská autorita.
„Přijde čas a vyrosteš. Slyšel jsi přece o Martinovi? V dětství si z něj taky vrstevníci dělali legraci. Začal cvičit, posilovat. A stal se hvězdou,“ řekl jiný.
Tomášovi předepisovali vitamíny, procházky na čerstvém vzduchu a dobrou stravu.
Tak by toho chudáka kluka nejspíš „léčili“ dál, kdyby jeden chytrý lékař nevysvětlil, že Tomášův stav je psychosomatickou reakcí organismu, a nedoporučil najít vhodnější školu nebo přejít na domácí vzdělávání. Tomáš začal studovat doma a přestal „stonat“…
Tomáš jedl jablko a díval se, jak kluci na dvoře honí míč. Jeho nikdy do hry nevzali.
„Nepleť se nám pod nohy. Ještě tě trefíme a budeme mít průšvih od tvých rodičů. To nám stojí za to? Jdi pryč, dokud můžeš.“
A on odcházel se smutně sklopenou hlavou. S kým si měl hrát? Přece ne s mrňaty. Tomáš neměl žádné kamarády.
Jak strašně toužil co nejdřív dorůst svým vrstevníkům. Nikdo nechápal, jak moc trpí. Každý večer usínal s nadějí, že se ráno stane zázrak a on se probudí znatelně vyšší. Ale zázrak se nekonal.
Tomáš ještě ani nedojedl jablko a dost si nevytrpěl kvůli své malé postavě a nespravedlnosti života, když zazvonil zvonek. Konečně dorazili hosté. On se ale ani nehnul. Brzy do pokoje nahlédla máma.
„Tomáši, pojď, sedáme ke stolu.“
„Nepůjdu. Zase začnou vzdychat a achkat: ‚Do jaké třídy chodíš? Proč jsi tak malý? Nic nejíš?‘ Už mě to nebaví.“
„Nikdo nic říkat nebude, slibuju. Přišel otcův kolega s manželkou a dcerou. Máš hlad, pojď.“
Tomáš nechal ohryzek jablka na parapetu a ne…