Přišel do kadeřnictví a požádal o módní sestřih. Tomáš měl husté, kaštanové vlasy. Mladá kadeřnice si je dlouho prohlížela, váhala, pak mu vzadu vlasy zkrátila a nahoře nechala poměrně dlouhé. Účes byl objemný a hezký.
„Jak jsi dospělý,“ řekla maminka. „A kam se chystáš?“
„Za Janou. Nemůžu se jí dovolat. Má pořád vypnutý telefon.“
„Počkej. Nechoď za ní. Není ve městě.“
„Jak to? Vždyť za týden začíná škola.“
„Víš, její rodiče se rozvedli. Nová manželka přesvědčila otce, aby ji poslal studovat do Anglie, aby nepřekážela. Tam dokončí školu a půjde na vysokou. Její maminka je v nemocnici. Rozvod nesla strašně těžce…“
„A proč mi nic neřekla?“
„Neměla na to sílu. A na škole jsou velmi přísná pravidla. Volat je dovoleno jednou za měsíc a jen rodičům. Takže…“
„Ale proč jsi mi to neřekla?“ vykřikl Tomáš, v očích se mu objevily slzy. Maminčino mlčení bral jako zradu.
„Poslouchej, i kdybys to věděl, co bys s tím udělal? Dostuduje a určitě se vrátí. A jestli se její maminka uzdraví, Jana bude moci přijet na prázdniny.“
„Její máma je v blázinci?“
„Ne v blázinci, ale v psychoneurologickém…“
„Jaký je v tom rozdíl? Její otec je hajzl. Všichni jste…“ hlas se mu zlomil.
„Tomáši!“ okřikla ho maminka, ale on už vyběhl z bytu a práskl dveřmi.
Ve třídě se mu už nikdo nesmál. Dívky se na Tomáše dívaly se zájmem. Jenže ten módní účes nebyl pro ně, ale kvůli té jediné, která teď byla příliš daleko, v jiné zemi.
Když byl v desátém ročníku, nečekaně zavolala Jana.
„Ty ses vrátila?“ zaradoval se Tomáš.
„Teda, jaký máš hlas. Nepoznala jsem tě.“
„Mám už metr šedesát sedm,“ řekl Tomáš hrdě. „Takže ses vrátila?“
„Někdo jde,“ Jana ztišila hlas do šepotu. Tomáš ji sotva slyšel. „Promiň, volám bez dovolení, potrestají mě a příště mi už volat nedovolí…“ ozvaly se krátké tóny.
I tak se mu zlepšila nálada. Zavolala mu! Pamatuje si ho!
Janin otec k nim už nepřicházel. Tomáš o ní nic nevěděl a neměl se koho zeptat. Po maturitě nastoupil na univerzitu. Podle jeho výpočtů už se Jana dávno měla vrátit. Jednou zavolala z cizího čísla.
„Tomáši?“
„A kdo jiný? Jsi ještě v Anglii?“ zeptal se.
V telefonu zavládlo ticho.
„Kde jsi? Odpojili nás?“ zamumlal.
„Já se vdávám…“ řekla tiše Jana.
Ještě něco rychle dodala, ale nerozuměl jí. Pak zazněly krátké tóny.
Tomáš jí zavolal zpátky, ale Jana telefon vypnula. „Vdává se… Co to má znamenat? Vždyť si mě měla vzít ona.“ Skoro plakal bezmocí a křivdou.
O dva roky později se oženil s krásnou dívkou, která mu Janu něčím připomínala. Mluvila jen o hadříkách, nehtech a o tom, že si musí nechat upravit nos. O dětech nechtěla ani slyšet, bála se, že si zkazí postavu. Vařit neuměla ani nechtěla. Sendviče a míchaná vajíčka – to bylo všechno. Po roce se rozvedli.
Maminka s ním často mluvila o vnoučatech, říkala, že první zkušenost bývá často neúspěšná a že kolem je spousta jiných dívek. Tomáš ale o ženění už nechtěl slyšet.
Pracoval, rodiče mu pomohli koupit byt, auto si pořídil sám. Jednou zavolala maminka a řekla, že se u nich zastavila Jana. Vrátila se.
„No a?“ zeptal se Tomáš lhostejně. „Za tolik let se ani jednou neobtěžovala mi zavolat.“
„Ty přece nevíš, jak tam žila.“