Tomáš nechal ohryzek jablka na parapetu a neochotně vyšel z pokoje, protože měl strašný hlad. Ne každý den totiž maminka vařila nějaké dobroty.
„Tohle je Tomáš, náš syn,“ představila ho maminka a jemně ho postrčila k volné židli u stolu.
Maminka je asi všechny předem upozornila, protože nikdo nic neřekl. Krásná žena naproti se na něj povzbudivě usmála. Vedle ní seděla neobyčejná dívka, velmi podobná té ženě. Tomáš zvedal oči od talíře a nenápadně si ji prohlížel. Byla asi o dva roky starší. Občas se jejich pohledy setkaly a Tomášovi se při tom zastavovalo srdce. Měla oči barvy mořské vlny za jasného slunečného dne a světlé dlouhé vlasy.
„Tomáši, asi tě nebaví poslouchat naše dospělácké řeči. Ukaž Janě svá alba. Víte, náš syn se zajímá o fotografování. Podle mě mu to jde moc dobře,“ řekla maminka.
„Jana,“ zopakoval si Tomáš v duchu to stejně zvláštní jméno, jako byla samotná dívka. A Jana už vstala a čekala, až ji Tomáš odvede do svého pokoje. Byla vysoká a štíhlá.
„Sedni si sem,“ ukázal Tomáš na pohovku, když vešli do jeho pokoje.
Vzal z police fotoalbum a posadil se vedle ní. Ukazoval Janě snímky a vyprávěl, kde a kdy tu či onu fotografii pořídil.
„A proč na tvých fotkách nejsou lidé?“
„Nevím. Mě baví fotit přírodu. Podívej, jak západ slunce zvýrazňuje každé stéblo trávy, každou větvičku.“
„Ano. Je to moc krásné. A mohl bys vyfotit mě?“ zeptala se Jana najednou.
„Můžu, samozřejmě, jen už je špatné světlo. Slunce zapadlo.“
„To nevadí. Hned,“ dívka se pohodlně posadila a upravila si vlasy. „Jsem připravená.“
„Tak a teď zůstaň nehybně,“ Tomáš vytáhl fotoaparát a podíval se do hledáčku. „Uvolni se a trochu se usměj. Dobře. A teď otoč hlavu k oknu,“ dirigoval ji a mačkal spoušť.
„A můžu se podívat, jak jsem dopadla? Jé, já jsem ale hezká. Vytiskneš mi to? Dám si to do rámečku a pověsím na zeď. Nikdy jsem neměla tak krásnou fotku.“
„Ještě tě pak vyfotím ještě líp,“ slíbil Tomáš, potěšený její pochvalou.
Najednou to bylo tak snadné. Ukázalo se, že mají rádi stejné knihy i stejné filmy. Jana také skoro neměla žádné kamarády. Tomáš se dokonce přestal stydět za svou malou postavu. Jana se mu moc líbila. Když maminka nahlédla do pokoje a zavolala ji, protože rodiče se chystali odejít, Tomáš byl doopravdy smutný.
Přenesl snímky z fotoaparátu do notebooku a celý večer si je prohlížel a zkoušel různé filtry. Ani si nevšiml, kdy maminka vešla do pokoje.
„Krásná holka,“ řekla.
Tomáš sebou trhl.
„Její rodiče nás pozvali na návštěvu příští víkend. Půjdeš s námi? Myslím, že bychom měli tenhle snímek vytisknout, dát do rámečku a darovat Janě. Máš talent,“ řekla maminka a pohladila Tomáše po vlasech.
Od toho dne si s Janou začali pravidelně volat.
„Až vyrostu, vezmu si ji,“ řekl jednou Tomáš mamince před spaním.
Maminka se na syna smutně podívala, ale nic neřekla, jen mu upravila přikrývku. Zhasla lampičku a vyšla z pokoje. A Tomáš se ještě dlouho díval do stropu a představoval si, jak vyroste, zesílí, bude skoro jako Martin, a Jana se do něj také zamiluje…
V šesté třídě se Tomáš vrátil do školy a celé hodiny se natahoval na posilovacích strojích. A po osmé třídě ho rodiče poslali do sportovního tábora hned na dvě turnusy.
„Ty jsi ale vyrostl!“ vydechla maminka, když se vrátil.
Tomáš se opravdu vytáhl. Sice byl pořád menší než většina vrstevníků, ale už nevypadal jako malý kluk.