— Ty ale nevíš, jak tam žila. Manžel se ukázal jako gambler a narkoman. Všechny peníze prohrál, často neměla ani na jídlo, natož na telefonní hovory. Chudák holka. Sotva od něj utekla. Říkala, že se ještě zastaví. Promiň, nenapadlo mě zeptat se jí na adresu.
— Není teď u otce? — zeptal se už mírněji Tomáš.
— Ne. Zruinovala ho mladá manželka, sebrala mu všechno, co mohla. Prodal dům a bydlí někde v malém bytě…
Setkali se těsně před Novým rokem v obchodním centru. Oba vybírali dárky. Jana Tomáše poznala jako první a zavolala na něj. Hodně se změnila — obarvila si vlasy, nosila jiný účes. Pohled měla tvrdší, v koutcích úst se usadily hořké vrásky.
— Jano? — zeptal se nevěřícně.
— A kdo jiný? Ty ses taky hodně změnil, vyrostl jsi, působíš důstojně. Já jsem se vrátila. Táta mi už v dětství založil účet v bance, koupila jsem byt a vzala z kliniky mámu. A ty?
— Proč jsi mi nikdy nezavolala? Čekal jsem, — Tomáš se na ni zlobil a zároveň měl radost ze setkání.
— To ti někdy povím. A jsi sám? — zeptala se.
Tomášovi se zdálo, že se bojí jeho odpovědi, dívá se ostražitě.
— Sám. Byl jsem ženatý, ale nevyšlo to, — odpověděl.
— Byla jsem u tebe doma. Máma mi dala tvou adresu. Ale neodvážila jsem se zazvonit. Co kdybys nebyl sám.
Nastalo trapné ticho. Ani jeden nevěděl, co říct.
— Ještě pořád fotíš? — zeptala se Jana.
— Pojď ke mně, ukážu ti to, — navrhl Tomáš.
Jana se nerozmýšlela dlouho.
Dlouho si povídali a pili čaj, úplně zapomněli na čas.
— Víš, já jsem tě miloval, — řekl najednou Tomáš. — Od prvního dne, kdy jsem tě uviděl. Pamatuješ, jak jste k nám chodili na návštěvu?
— Samozřejmě, že si pamatuju. Vzala jsem si do Anglie tvoji fotografii. Pamatuješ, jak jsi mě vyfotil? Mám ji pořád u sebe. — Došla do předsíně pro kabelku a vytáhla z ní pomačkanou fotografii.
— Dodávala mi sílu žít, když bylo úplně nejhůř. Připomínala mi ten den, kdy jsme se poznali. Rodiče se ještě nerozvedli, byli jsme všichni šťastní… Teprve teď jsem pochopila, že jsem tě taky milovala. Jen jsem to tehdy nevěděla.
Tam mi bylo tak zle, nikoho jsem neměla. A najednou on — krásný, úspěšný, veselý. Ale po svatbě jako by ho vyměnili. — Hořké vrásky u Janiných úst se ještě prohloubily.
— A odkud máš takové jméno? — zeptal se Tomáš chraplavě.
— Rodiče mě chtěli pojmenovat po svých maminkách, ale nemohli se dohodnout, po které. Jedna se jmenovala Marie, říkali jí Marie, a druhá Martina. Tak mě pojmenovali Jana, na počest obou.
Tomáš k Janě přistoupil těsně. Stála v punčochách, bez pantoflí, takže jejich oči byly skoro ve stejné výšce.
— Je jedno, co jsi měla a s kým. Už tě nikam nepustím.
— A já od tebe nikam neodejdu, — odpověděla tiše Jana.
Později, když unavení a šťastní láskou leželi vedle sebe, Jana mu vydechla do hrudi:
— Bože, kolik času jsme ztratili.
— Ne, neztratili. Celý náš život byl přípravou na tenhle den. Skutečné štěstí nebývá snadné. Aby člověk našel jedinou perlu, musí se potopit do hlubin moře a otevřít spoustu prázdných lastur. A víš, já už tehdy řekl mámě, že si tě vezmu.
— To mě žádáš o ruku? Souhlasím…
„Pochopil, že mu není jen blízká, ale že už neví, kde končí ona a kde začíná on.“ — Vít, *Anna Karenina*
„Láska není zrcadlový rybník, do kterého se můžeš donekonečna dívat. Má své přílivy a odlivy. A trosky lodí, které ztroskotaly, i potopená města, i chobotnice, i bouře, i bedny se zlatem, i perly… Ale perly leží úplně nejhlouběji.“ — Radim, *Vítězný oblouk*