Jakub zašeptal Petrovi: „Petře, neříkejte jí, že slyším všechno. Potřebuju vědět, komu v tomhle domě překážím.“ Petr na chvíli zmlkl, zadíval se na bledého Jakuba na lehátku a na ženu u dveří, která nervózně otáčela popruhem kabelky. „Je to jeho matka,“ pomohla Michaela pohybem rtů. Ale teď, když se Petr podíval Jakubovi do očí, pochopil, že nejde jen o stížnost na sluch.
Jmenoval se Jakub, bylo mu čtrnáct let a před dvěma týdny prodělal vážný zánět mozku. Lékaři říkali Lucii, že hrozí komplikace, včetně ztráty sluchu. Od té doby Lucie, jeho matka, všem neustále opakovala: „On skoro nic neslyší, mluvte hlasitěji.“ Jakub tiše hleděl z okna a předstíral, že si nevšímá rozhovorů za zády.
Ten den Lucie přivedla Jakuba na kontrolu. Unaveně si sedla na židli, zatímco Petr zavolal Jakuba do vedlejší místnosti na vyšetření sluchu. Když Michaela připravovala přístroje, Jakub se naklonil k Petrovi a téměř neslyšitelně řekl:
— Petře, tvářte se, že ještě špatně slyším. Prosím. Já… jen chci vědět.
— Vědět co? — zeptal se stejně tiše Petr.
Jakub polkl:
— Jestli mě máma opravdu miluje, nebo se o mě stará jen ze soucitu. Doma, když si myslí, že neslyším, mluví jinak.
Petr ucítil, jak se mu něco uvnitř sevřelo. Ale Jakub pokračoval:
— Až odejdete, řekněte jí, že pořád špatně slyším. Chci… slyšet, co o mně řekne, když si bude myslet, že to neslyším. Jen… nedívejte se na mě tak. Zvládnu to.
Vyšetření ukázalo, že Jakub má sluch téměř úplně obnovený. Petr však, porušujíc pravidla, chlapci přikývl a vyšel na chodbu s úmyslně těžkým povzdechem.
— Sluch je zatím velmi slabý — řekl Lucii tak, …