Léky, rehabilitace, přístroje. Už jsem prodala klavír Barbory. Učila mě hrát, ale nikdy jsem se to nenaučila. On… on vybíral melodie podle sluchu už od dětství. A já jsem si toho ani nevšimla, víte? Pracovala jsem, spěchala, pořád „později“. A teď možná žádné „později“ už nikdy nebude.
Jakub ucítil slzy v očích. Vzpomněl si, jak jednou v noci, probuzený žízní, slyšel, jak Lucie, v domnění, že spí, šeptá někomu do telefonu: „Nevím, co mám dělat. Nic neslyší. Tak se uzavřel. Bojím se, že ho ztratím.“ Tehdy pochopil jen první slova a jeho mysl doplnila zbytek: „s ním.“
— Někdy si myslím — pokračovala Lucie — že by bylo lepší, kdyby žil s Jiřím. Tam je víc peněz, víc možností. Ale… — položila si ruku na hruď — pak bych neměla důvod vstávat ráno.
Žiju mezi dvěma obavami: ztratit ho fyzicky a ztratit ho duševně, pokud by si myslel, že jsem tu jen z lítosti.
Petr chvíli mlčel a pak řekl:
— Mýlíte se jen v jednom. Myslíte si, že myslíte za něj vy. A on si možná domýšlí za vás. Zkuste aspoň někdy říkat to, co skutečně cítíte, a ne to, co „se má“.
Jakub zatnul zuby. Každé její povzdechnutí, každé slovo mu z plic vyrvávalo kousek toho těžkého kamene, který roky nosil na hrudi. Ukázalo se, že za zdí jeho strachů má ona své vlastní.
Za pár minut se Petr vrátil. Jakub si rychle setřel slzy rukávem. Petr se posadil naproti a tiše se zeptal:
— Tak co, stačí?
— Ano — zašeptal Jakub. — Jen… udělejte ještě jednu „chybu“, prosím.
— Jakou?
— Řekněte jí pravdu. Ale tak, aby si myslela, že ještě úplně neslyším. Já jí všechno řeknu, až budu schopný.