— Sluch je zatím velmi slabý — řekl Lucii tak, aby Jakub, který zůstal v místnosti s lehce pootevřenými dveřmi, mohl slyšet. — Možná nebude slyšet šepot, jen hlasitou řeč. Připravte se na dlouhou rehabilitaci.
Lucie zavřela oči a unaveně se posadila.
— Rozumím — zašeptala.
A v tu chvíli se všechno vyvíjelo jinak, než Jakub čekal.
— Jsem špatná matka, že? — náhle z ní vyhrklo a hlas se jí třásl. — Všechno jsem pokazila. Měla jsem si dřív všimnout, že něco není v pořádku. Hodiny seděl se sluchátky, já jsem si myslela, že je to jen pubertální výstřelek. A teď… teď mě možná ani neslyší.
— Nejste vinná — odpověděl klidně Petr. — Nemoci se stávají.
— Proč právě jemu? — Lucie si zakryla tvář dlaněmi. — Ani netušíte, jak byl spjatý s hudbou. Snil o tom, že bude zvukovým technikem. Večer sedával u starého notebooku, míchal zvuky, nahrával mi do telefonu svá „mistrovská díla“. Smála jsem se… Myslela jsem si, že ho to přejde. A teď přemýšlím: ať je to zatím jakkoli, jen ať to neskončí. Aby ještě slyšel, jak mu říkám, že jsem na něj hrdá.
Jakub se schoval za dveře a sevřel prsty na okraji lehátka. Srdce mu bušilo až v krku. Tohle nebyla stížnost, kterou čekal. Očekával, že uslyší: „Jsem z něj unavená,“ „vadí mi,“ „je těžké starat se o handicapovaného.“ Místo toho slyšel svůj vlastní sen, vyslovený jeho matkou nahlas.
— Říkáte mu to? — zeptal se jemně Petr.
— Ne — tiše přiznala Lucie. — Pořád se bojím, že ho vystraším. Bojím se, že když mu řeknu, jaký mám strach, bude se cítit jako přítěž. Doma chodím s úsměvem a v noci… — zarazila se. — V noci počítám peníze.