O hodinu později, už doma, Lucie pomáhala Jakubovi dostat se do pokoje. Byl neobvykle tichý. Když chtěla odejít, Jakub najednou promluvil jasně a zřetelně:
— Lucie…
Zastavila se ve dveřích.
— Víš — řekl pomalu a díval se na zem — i kdybych přestal slyšet hudbu… stejně budu slyšet tebe. Jak chodíš v kuchyni, jak nadáváš na konvici, jak nadáváš na kočku. To mi stačí.
Lucie se náhle sesula na židli a rukou si zakryla ústa.
— Jakube… — zlomil se jí hlas — Slyšíš mě?
Podíval se nahoru a poprvé po dlouhé době se opravdu usmál:
— Slyším tě už dávno, Lucie. Jen jsem si dřív příliš domýšlel. A dnes jsem se rozhodl doopravdy poslouchat.
Nepodlehla nutkání k němu přistoupit, nepřiběhla ho obejmout — jen pevně sevřela opěradlo židle, aby skryla třes v rukou.
— Tak si zapamatuj — vydechla — ty nejsi můj problém. Ty jsi můj život. A kdybys někdy nic neslyšel, naučím se mluvit tak, abys cítil. Gesty, poznámkami i tancem v kuchyni.
Jakub se tiše zasmál skrz slzy.
— Tak budu tvým osobním zvukovým režisérem ticha — řekl. — Protože teď už úplně vím: mezi námi není prázdnota. Mezi námi je něco, co je hlasitější než jakákoli hudba.
Ten večer znovu otevřel starý notebook. Na obrazovce blikaly známé programy. Nasadil si sluchátka, pak se usmál, sundal je a položil stranou. Z chodby se ozývaly kroky Lucie, tiše cinkla hrnková souprava, kočka rozhořčeně zamňoukala. Spustil nahrávání a jednoduše poslouchal domov. Poprvé po dlouhé době to neznělo jako pozadí. Znělo to jako slib, že ho tu netrpělivě nesnášejí, ale že na něj čekají.