— Prodej to, — řekl **Jakub**, aniž zvedl oči od telefonu. — Nemáš tam co dělat.
**Tereza** stála uprostřed obýváku s papíry v ruce. Notář právě odešel. Včelnice **Josefa**. Dvacet úlů, domek s kamny, osm arů u lesa.
— Vždyť tam jsou včely, — řekla tiše. — **Josef** se o ně staral celý život.
— **Josef** je po smrti, jestli sis nevšimla. A ty jsi knihovnice. Jaké včely?
Konečně se na ni podíval — pohledem, jakým se dívají na věc, která se nechce dát na správné místo.
— Můžu to zkusit, — ani sama nechápala, odkud se to v ní vzalo.
**Jakub** se ušklíbl.
— To myslíš vážně? Za týden tam chcípneš nudou. Prodej to, než ti najdu kupce.
— Nechci.
Vstal. Přišel těsně k ní. **Tereza** ucítila jeho kolínskou — ostrou, drahou, cizí.
— Poslouchej mě pozorně. Bydlíš v mém bytě, jezdíš mým autem, jíš to, co já vydělám, — hlas ztišil, ale ztvrdl. — A jediné, co jsi mi mohla dát, mi dát nemůžeš. Tak aspoň tohle udělej pořádně.
Mluvil o dítěti. O tom, co nebylo. O diagnózách, které znala nazpaměť.
**Tereza** mlčela.
— Prodej to, — zopakoval a vrátil se na gauč.
Podívala se na konferenční stolek. Stál na něm porcelánový šálek — jediné, co jí zůstalo po mámě. Bílý, s modrými chrpami.
**Jakub** natáhl ruku a smetl ho na zem.
Zvuk byl tichý. Skoro něžný.
— Ups, — řekl a usmál se.
Do vesnice **Tereza** přijela za tři dny. Autobus se vlekl po rozbité cestě, páchl naftou a mokrou hlínou. Vystoupila u zatáčky s oprýskanou cedulí a šla pěšky — přes pole, pak podél lesa. Taška jí řezala rameno, nohy se bořily do bláta.
Včelnice ji přivítala tichem a rovnoměrným hučením úlů. Domek byl menší, než si pamatovala — nakloněný, s jedním oknem zatlučeným prkny. Ale střecha byla v pořádku.
**Tereza** vešla dovnitř, položila tašky. Stůl, lavice, kamna. Na stěně fotografie **Josefa** s někým dalším. Muž kolem čtyřicítky, široká ramena, těžký pohled.
Vyšla na dvůr a posadila se k úlům. Dívala se, jak se včely míhají — pracovně, bez spěchu. Najednou se jí ulevilo.
— Čí jste? — ozval se nízký, chraplavý hlas.
**Tereza** vyskočila. Vedle ní stál ten samý muž z fotografie. Jen starší. A v ruce měl hůl — ne jako oporu, spíš tak, jako by s ní mohl udeřit.
— Já… vnučka **Josefa**.
Dlouho se na ni díval. Pak kývl.
— **Lukáš**. Hlídal jsem tady včelnici. **Josef** říkal, že přijedete.
— Říkal?
— Než odešel. Říkal.
**Lukáš** kulhal — levá noha se mu táhla, jako by ho neposlouchala.
— Já to neumím, — řekla **Tereza**. — Se včelami. Vůbec.
— Naučíte se, — odsekl. — Nebo to prodáte?
— Nevím.
— Tak nepřekážejte, — otočil se a šel k boudě, ani se neohlédl.
Večer zavolal **Jakub**.
— Tak co, v té díře? Už se chceš vrátit?
— Ne.
— Poslouchej, bez hloupostí. Mám kupce. Dobrá cena. Podepíšeš papíry — a domů.
— Nechci to prodat.
Odmlčel se. Pak se krátce, zle zasmál.
— Ty ses tam úplně zbláznila? Myslíš, že někdo bude snášet tvoje rozmary?
— Nevím, **Jakube**, — **Tereza** najednou ucítila, jak se v ní něco láme. — Ale tady mi nikdo neříká, že jsem k ničemu.
Zavěsila. Ruce se jí třásly.
Za půl hodiny přišla zpráva. Z neznámého čísla. Video. Na něm byl **Jakub**. Svázaný. V nějakém sklepě. Vedle něj chlap v masce.