„Tvůj manžel dluží. Prodej včelnici, nebo to bude horší.“
Tereza zírala na obrazovku a srdce jí bušilo až v krku. Zkusila zavolat Jakubovi — nebral to. Napsala mu — neodpověděl.
Kupující přijela za dva dny. Martina. Vysoká, sebejistá, v bílém kabátě, který si hned u branky ušpinila.
„Vy jste Tereza? Řekli mi, že jste připravená prodat.“
„Já… nevím.“
„Neotálejte,“ vytáhla Martina složku s papíry a položila ji na stůl. „Peníze potřebujete, ne? Tady je smlouva. Podepište tady, tady a tady.“
Tereza vzala pero. Ruce se jí třásly. Myslela na Jakuba, na to video, na chlapa v masce.
Martina vytáhla telefon, aby se podívala na čas. Displej se rozsvítil. A Tereza to uviděla.
Tapeta. Fotografie. Jakub. V pyžamu. Objímá Martinu kolem pasu a líbá ji na krk.
„To je…“ Tereza nedořekla větu.
Martina rychle telefon schovala, ale bylo pozdě.
„Vy s ním jste spolu,“ řekla Tereza ne jako otázku, ale jako rozsudek.
„Poslyšte, a co je vám do toho? Podepisujte,“ Martina praštila dlaní do stolu.
„On není ve sklepě. Žádní gangsteři.“
„No a?“ Martina se narovnala a na tváři se jí objevil úšklebek. „Stejně s tím nic nezmůžete. On chce peníze. Já chci tuhle půdu. A vy? Vy jen překážíte.“
„Vypadněte,“ Tereza vstala. Vzala smlouvu. Roztrhala ji.
„Budete litovat,“ popadla Martina kabelku. „Hodně litovat.“
Práskla dveřmi tak, až se zachvělo sklo.
Přijeli v noci. Tereza se probudila na bušení do dveří — hrubé, neodbytné.
„Otevírej! Dej sem dokumenty!“
Podívala se z okna. Čtyři. Urostlí chlapi. Jeden s páčidlem.
Tereza ustoupila ode dveří. Srdce jí bušilo tak, že měla pocit, že vyskočí. Popadla telefon — žádný signál.
„Teď ty dveře vyrazíme. Radši otevři sama,“ hlas byl klidný, všední.
Slyšela, jak se domlouvají. Někdo obešel dům. Někdo škubal okenicemi.
„Nedělej tady hrdinku. Tvůj chlap dluží. Chceš, aby se mu přitížilo?“
Tereza se zády přitiskla ke kamnům. Dokumenty ležely v tašce. Všechno, co bylo potřeba — potvrzení, smlouva, razítka.
A pak dveře zapraskaly. Jedna rána. Druhá.
Tereza vykřikla.
Lukáš se objevil odkudsi z boku — z temnoty u kůlny. V ruce hůl. Kulhavá noha se mu táhla, ale šel rychle, skoro běžel.
„Odstupte od domu,“ řekl tiše.
Chlapi se otočili. Jeden se zasmál.
„Co je, kulhavej? Táhni odsud, dokud jsi celej.“
„Říkám to naposledy. Odstupte.“
„Jdi do háje.“
První se na něj vrhl. Lukáš udeřil holí — prudce, do solaru. Chlap se zkroutil, zachrčel. Druhý šel po něm pěstmi. Lukáš uhnul, trefil koleno. Křupnutí. Výkřik.
Jenže byli čtyři.
Jeden chytil Lukáše zezadu, zkroutil mu ruce. Druhý se rozmáchl páčidlem. Lukáš se pokusil vytrhnout, ale kulhavá noha ho zradila — klesl na koleno.
A tehdy udělal něco, co nikdo nečekal.
Vyrazil k úlům a kopl do krajního. Naklonil se. Ještě jeden kopanec. Úl spadl a rozlomil se.
Hukot byl ohlušující.
Včely vyletěly v roji — černém, hučícím oblaku zuřivosti. Vrhaly se na všechny. Na chlapy. Na Lukáše.
Křik. Nadávky. Jeden běžel k autu a kryl si obličej rukama. Druhý spadl, válel se po zemi a ječel. Třetí řval cosi o očích.