Tereza vyběhla z domu. Viděla Lukáš – stál bez hnutí, celý oblepený včelami. Obličej, ruce, krk. Nekřičel. Jen se na ni díval.
„Utíkej do domu,“ vydechl.
Jeden z chlapů, ten s montpákou, vytáhl z kapsy pistoli. Ruka se mu třásla, obličej měl nateklý.
Výstřel.
Lukáš spadl.
Za minutu byli pryč. Nastartovali, ani se neohlédli, a vyrazili po silnici, pořád se oháněli proti včelám.
Tereza se doplazila k Lukáš. Ležel na boku a těžce dýchal. Z nohy — té samé, chromé — tekla krev.
„Lukáš,“ pokusila se ho zvednout. „Vstávej, prosím.“
„Nemůžu,“ skřípl zuby. „Neposlouchá.“
„Zavolám pomoc, hned, hned…“
„Spojení nebude do rána,“ zavřel oči. „Zaškrtit něčím. Páskem. Provazem.“
Strhla si šálu, omotala ji nad ránu a utáhla. Ruce se jí třásly tak, že uzel nedržel. Zkusila to znovu. Ještě jednou.
„Proč ses vrátil?“ zeptala se, když se krvácení trochu zastavilo.
„Nemohl jsem odejít,“ otevřel oči. „Josef prosil. Kdyby se něco stalo — abych za tebe odpovídal.“
„Nevěděl jsi, že přijedou.“
„Věděl,“ Lukáš se přes bolest ušklíbl. „Vesnice je malá. Martinu viděli. Říkali, že se po cestě motají cizí chlapi. Já jsem prostě… čekal u stodoly. Každou noc.“
Tereza se na něj dívala. Na obličej posetý včelími bodnutími. Na ruce, které už začínaly otékat. Na nohu, ze které pořád prosakovala krev.
„Nemusel ses do toho míchat.“
„Nemusel,“ odvrátil se. „Ale už jednou jsem se nemíchal. Tehdy jsem přišel o kamaráda. Už nechci.“
Ráno přijela policie. Tereza se dovolala, jakmile naskočil signál. Lukáš odvezli sanitkou. Chlapy našli za dvě hodiny — trčeli v nemocnici v sousedním okrese, všichni nateklí, jeden skoro slepý. Všechno přiznali. Jak Jakub, tak Martinu.
Vzali je ve městě ještě ten den. Jakub se snažil svalit všechno na Martinu. Ta na něj. Nakonec šli sedět oba.
Tereza podala žádost o rozvod o týden později.
Lukáš propustili po měsíci. Noha srostla špatně — ještě hůř než předtím. Ale nestěžoval si. Vrátil se na včelnici. Tereza ho přivítala na zápraží s horkou polévkou a čistým prádlem.
„Jak noha?“ zeptala se.
„Kulhám,“ pokrčil rameny. „Ale jsem naživu.“
Udělala krok blíž.
„Lukáš, chtěla jsem říct…“
„Nemusíš,“ zavrtěl hlavou. „Nejsem tu kvůli tomu.“
„Kvůli čemu tedy?“
Dlouho se na ni díval. Pak na úly. A pak zase na ni.
„Kvůli tomu, abych už neutíkal.“
Za týden se Tereza dozvěděla o Ondřej. Chlapec žil v dětském domově, Lukáš za ním každý měsíc jezdil — vozil mu med, knihy, hračky. Opatrovníkem být nemohl — invalidita, samota, žádné bydlení.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se Tereza.
„A co bych říkal? Stejně by se nic nezměnilo,“ Lukáš opravoval úl, aniž by zvedl oči.
„Změní,“ přisedla si k němu. „Když si ho vezmeme.“
Ztuhl.
„My?“
„Teď mám dům. Včelnici. Tebe. Myslím, že to stačí.“
Lukáš se na ni díval, jako by nevěřil, že je něco takového vůbec možné.
„Myslíš to vážně?“
„Vážně.“
Ondřej si vzali v listopadu. Hubený, mlčenlivý osmiletý kluk, který se bál včel a neuměl se usmívat. Ale naučil se. Přes zimu.
A na jaře Tereza zjistila, že je těhotná.
Lékařka řekla, že je to nemožné. Tereza odpověděla, že zřejmě možné je.
Dceru pojmenovali Sofie — na počest Josef.