Podívala jsem se na displej telefonu. 30. prosince, 14:15. Za oknem líně padal mokrý sníh v Brně a na asfaltu se měnil v šedivou břečku.
V mém bytě voněla čerstvě namletá káva a trochu i jehličí. V rohu stál malý vánoční stromeček, který jsem včera ozdobila u starého filmu – skromně a s vkusem.
„Markéto,“ napila jsem se a vychutnávala si ticho své kuchyně, „a kam vlastně jedete?“
„No ty jsi teda kus, matko!“ zasmál se hlas v telefonu a v pozadí jsem slyšela dětský jekot a něčí hluboký smích. „Na chalupu přece! K nám! Řekli jsme si, proč se ve městě dusit. Saláty vezeme, Marek koupil ohňostroj. Ty se tam zatím dej do kupy, pomalu připrav saunu. Jedeme s dětmi, ať je dům vyhřátý.“
„K nám.“
To krátké zájmeno mi řezalo uši už třetím rokem, od té doby, co zemřel můj manžel, bratr Markéty.
Chalupa – poctivý, ale na neustálou péči náročný srubový dům. Zůstala mi po rodičích. Ne po manželovi. Ale pro Markétu to byl „náš rodinný krb“, kde měla doživotní permanentku na rekreaci.
„Markéto,“ mluvila jsem klidně a cítila, jak ze mě napětí pomalu opadá, „já na chalupě nejsem.“
V telefonu zavládlo ticho. Bylo slyšet jen šum pneumatik a rádio v jejich autě.
„Jak to myslíš, že nejsi?“ hlas švagrové ztratil sváteční lehkost a objevil se v něm ocelový tón, který jsem tak dobře znala. „Vždyť jsme se přece domlouvaly, že Silvestr je rodinný svátek.“
„Nedomlouvaly, Markéto. Postavila jsi mě před hotovou věc. Jsem doma. V Brně.“
„Tak,“ bylo slyšet, jak v hlavě rychle přestavuje plány. „No dobře. Je blbé, že je dům studený. Ale klíče máš přece vždycky pod zápražím ve sklenici, to víme. Marek zatopí v kamnech, nejsme žádná ořezávátka. Ty se zatím sbal, skoč do taxíku nebo na vlak. Čekáme tě. Není slušné sedět sama.“
Ani se neptala. Rozkazovala.
Stejně jako minulé léto, když přivezla tři synovce a nechala je u mě na dva týdny („Lucie, vždyť ty na čerstvém vzduchu stejně nemáš co dělat a mně hoří uzávěrka“).
Stejně jako s mými penězi, když jsem mlčky platila účty za elektřinu po jejich zimních nájezdech, protože „jejda, zapomněli jsme opsat stav elektroměru, pak se vyrovnáme“.
Nikdy jsme se nevyrovnali.
Bod, odkud není návratu
„Markéto, nikam nejezděte,“ řekla jsem a dívala se, jak se na skle rozpouští sněhová vločka. „Otočte to zpátky.“
„Co to meleš, Lucie? Zbláznila ses? Máme plný kufr jídla! Děti se těší! Marek je unavený, nemůže se hned vracet za volant. Nedělej hlouposti. Hotovo, signál vypadává, za chvíli jsme tam. Klíče pod zápražím, pamatuju si!“
Zavěsila.
Odložila jsem telefon a podívala se na své ruce. Klidné. Ještě před rokem bych po takovém hovoru už pobíhala po bytě, balila tašku a volala taxi, abych stihla dům vyhřát před příjezdem „drahých hostů“.
Abych se nikoho nedotkla. Abych byla hodná.
Znáte ten pocit, že? Kdy všechno uvnitř protestuje, ale rty se samy roztahují do úsměvu: „Samozřejmě, přijeďte, zrovna jsem upekla koláč.“
My, ženy naší generace, jsme vychované k tomu, abychom byly pohodlné. Učili nás, že „špatný mír je lepší než dobrá hádka“.
Jenže někdy vám život nabídne situaci, kdy si musíte vybrat: buď si vám definitivně sednou na krk, nebo si konečně vzpomenete, že taky máte charakter.
Vstala jsem, přišla k sekretáři a vytáhla složku.