Vstala jsem, přešla k sekretáři a vytáhla složku. Nahoře ležela smlouva z 23. prosince.
Před týdnem jsem prodala chatu.
Prodala jsem ji rychle, muži, který hledal samotu.
Markétě jsem neřekla ani slovo. Věděla jsem, že kdybych se o prodeji zmínila, okamžitě by se seběhla celá přízeň. Začaly by křiky o „památce předků“, o „jak můžeš děti připravit o čerstvý vzduch“, o „vždyť je to přece i Vladimír“.
Zhatili by obchod. Donutili by mě cítit se provinile.
Jenže já prostě potřebovala peníze. Můj plat korektorky a skromný důchod mi neumožňovaly udržovat dvě stě metrů čtverečních, které jednou vyžadovaly opravu střechy, jindy výměnu kotle. Už mě unavovalo být hlídačem cizí dovolené na vlastní účet.
Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem hodinu na rozhodnutí: vypnout telefon, nebo přijmout boj.
### Nový majitel
Tuhle hodinu jsem strávila v podivném strnutí. Představovala jsem si jejich cestu. Jak projíždějí zatáčkou. Jak Marek, manžel Markéty, trousí své obvyklé vtipy. Jak se děti těší na volnost.
Jedou do domu, který už je týden cizí pevností.
Nový majitel, Vojtěch, vysloužilý důstojník, mi připadal jako člověk tvrdý, ale spravedlivý. Při prohlídce domu se ptal na plot.
„Nemám rád hosty,“ utrousil stručně, když podepisoval předávací protokol. „Mám vážného psa. Potřebuju klid.“
Tehdy jsem ho poctivě upozornila:
„Můžou sem po staré paměti vtrhnout příbuzní.“
Jen se ušklíbl:
„To už je moje starost, Lucie. Soukromý majetek je soukromý majetek.“
A teď se k jeho bráně blížila dvě auta nacpaná saláty a jistotou vlastní pravdy.
Telefon se ozval přesně po hodině a čtvrt. Volala Markéta.
Vydechla jsem, narovnala ramena a zvedla to.
„Lucie!“ v telefonu to nebyl jen křik, byl to ječák smíšený s řevem velkého psa a hlubokým mužským hlasem v pozadí. „Lucie, co se děje?!“
„Co se stalo, Markéto?“ můj hlas zněl klidně.
„Nejsou klíče! Jsou tu jiné zámky! Začali jsme klepat a tam… tam vyšel nějaký chlap! V uniformě! S obrovským psem! Říká, že je to jeho dům! Lucie, je nějaký divný! Zavolej policii, bojíme se vystoupit z aut!“
„Není divný, Markéto,“ řekla jsem a dívala se na svůj odraz v tmavém okně.
„Tak kdo tedy je?! Kdo to je?! Proč nás nepouští do NAŠEHO domu?!“
„Protože už to není náš dům. Prodala jsem ho.“
Ticho v telefonu bylo tak hutné, že se mi zdálo, že slyším, jak se Markétě v hlavě s drhnutím otáčejí myšlenky, snažící se pochopit slyšené. V pozadí se dál rozléhal štěkot.
„Cože?..“ vydechla. „Jak prodala? Komu? A my?..“
„A vy, Markéto, stojíte před cizí bránou. A poradila bych vám odjet, než Vojtěch vypustí psa z kotce. Je to přísný člověk, nemá rád legraci.“
„Ty… ty…“ Markéta lapala po dechu. „Ty jsi to nemohla udělat! Jsme tu s dětmi! Máme plný kufr jídla! Kam teď půjdeme?! Třicátého prosince! Lucie, ty jsi nestydatá! Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedla?! Vždyť jsme rodina!“
„Rodina,“ zopakovala jsem. „Ta, která se ani neobtěžovala zeptat, jestli může přijet.“
„Jak se máme ptát?! Vždyť to bylo vždycky společné! Vladimír! Právě jsi nás připravila o svátky! Okamžitě se znovu ozvi, řekni tomu… člověku, že jsme svoji! Ať nás pustí aspoň na přespání!“