V tu chvíli jsem si uvědomila: pokud teď projevim slabost, pokud poprosím nového majitele (i když jaké na to mám právo?), nebo je pustím do svého brněnského bytu — všechno se vrátí. Znovu se stanu tou pohodlnou Lucií.
A pak se stalo přesně to, co jsem zároveň čekala i čeho jsem se bála.
A pak se stalo přesně to, co jsem zároveň čekala i čeho jsem se bála.
Ve sluchátku se ozvala tupá rána — zřejmě někdo začal bušit do železné brány. A hned nato zavrčení, ze kterého bylo nepříjemně i přes telefon. A hlas nového majitele:
— Počítám do tří. Pak otevřu branku. Jedna…
„Bezplatná varianta se uzavřela.“
— Dva… — zaznělo z reproduktoru. Hlas Vojtěcha zněl všedně, jako u revizora ve vlaku.
— Marku! Do auta! Rychle! — vykřikla Markéta.
Ozval se zvuk, s jakým se zabouchnou těžké dveře terénního auta, pak tlumený dětský pláč a několik nevybíravých slov od Marka, už zevnitř vozu.
Pes začal štěkat — dutě, basově, tak štěkají zvířata, která přesně znají hranice svého území.
— Lucie, za tohle zaplatíš! — hlas švagrové se třásl, ale už ne drzostí, nýbrž strachem a vztekem. — Vyhodila jsi nás do mrazu! My přece zmrzneme!
— V autech máte klimatizaci, Markéto, — řekla jsem, odstoupila od okna a posadila se do svého oblíbeného křesla. Nohy mi najednou ztěžkly, jako po dlouhém běhu. — A do Brna je to hodina cesty. Nevymýšlej drama tam, kde žádné není.
— My do Brna nepojedeme! Máme zkaženou náladu! Chtěli jsme svátek! Kam máme dát tři bedny jídla?!
To bylo překvapivé.
I teď, zavření v autě před cizími vraty, nemyslela na to, že překročila všechny myslitelné hranice, ale na to, kam dát saláty.
— Poslouchej pozorně, — přerušila jsem ji. — Na 45. kilometru, před sjezdem, je hotel „Útulný“. Teď ti pošlu polohu na mapě. Mají tam saunu a grilovací zónu. Pokoje by měly být volné.
— Hotel?! — zalapala po dechu. — Ty nám navrhuješ slavit Silvestra v motelu u silnice za vlastní peníze?!
— Navrhuju vám možnosti. Bezplatná varianta „Chata“ se uzavřela. Navždy.
— Já ti to neodpustím, Lucie. Jsi zrádkyně. Prodala jsi památku na Volodju za pár korun!
— Prodala jsem zdi, které ze mě tahaly sílu, Markéto. A památku na Volodju mám v srdci, ne ve starých prknech. A ano, peníze za dům jsou můj bezpečnostní polštář. Který jste mi ty a Marek mimochodem nikdy nevrátili, když jste si od nás před pěti lety půjčili na auto.
Ve sluchátku zavládlo ticho. O tom dluhu se v rodině „taktně mlčelo“, jako by byl dávno zapomenutý.
— Tak si trhni, — odsekla. — Už nám nevolej. Nechceme tě znát.
— Šťastný nový rok, — řekla jsem a stiskla červené kolečko.
Pak jsem otevřela nastavení kontaktu „Markéta“ a zvolila možnost „Zablokovat“. Hned nato putovalo na černou listinu i Markovo číslo.
**Výměna zámků**
V bytě se rozhostilo ticho. Jen hodiny na stěně tikaly a v pohárku s minerálkou syčely bublinky.
Seděla jsem a čekala, kdy mě zaplaví pocit viny. Tak nás přece učily maminky a babičky: „Sám zahyneš, ale druha zachráníš“, „Rodina je svatá“. Naslouchala jsem sama sobě. Kde je ten palčivý stud za to, že jsem „ubohým příbuzným“ ublížila?
Nebyl tam.
Místo něj přišel zvláštní, dávno zapomenutý pocit lehkosti.