— Alena ti zase volala? Už potřetí za tohle ráno? — nevydržela Martina, když viděla, jak se manžel znovu natahuje po telefonu.
Jan se provinile usmál a přikývl. Bydleli spolu teprve měsíc po svatbě a jeho matka Alena už stihla proměnit jejich život v hotovou noční můru. Telefonáty desetkrát denně, nečekané návštěvy „jen zkontrolovat, jak se tu máte“, neustálé rady a kritika všeho, co Martina dělala.
— Ona se prostě bojí, — omlouval ji Jan. — Vždyť víš, jsem její jediný Jan.
Martina se zakousla do rtu, aby zadržela slova, která se jí drala ven. Velmi dobře věděla, že Jan je jediný Jan. Alena to připomínala při každém setkání, jako by jí to dávalo zvláštní právo zasahovat do jejich rodinného života.
Telefon znovu zazvonil. Na displeji se objevilo známé „Alena“. Jan se bezradně podíval na ženu.
— Neber to, — poprosila Martina. — Aspoň v klidu dojezme snídani.
— Ale ona se urazí…
— Jane, máme právo na soukromí! Tvoje máma nemůže kontrolovat každý náš krok!
Přesto hovor přijal a Martina slyšela hlas Aleny nahlas i přes reproduktor:
— Jane, Jene, proč jsi to tak dlouho nebral? Já už jsem se začala bát! Jedl jsi? Co ti Martina připravila k snídani? Doufám, že ne nějaké lupínky z krabice?
Martina vstala od stolu a vyšla na balkon. Potřebovala se nadechnout čerstvého vzduchu, jinak by mohla říct něco, čeho by později litovala. „Martina“ — tak jí Alena říkala od prvního dne seznámení. Ne jménem, ne Martina, ne manželka Jana. Prostě „Martina“.
Když se vrátila do bytu, Jan už měl hovor ukončený. Seděl u stolu se provinilým výrazem a vidličkou se šťoural ve vystydlé míchanici.
— Alena chce dneska přijet, — řekl tiše. — Přinese nám oběd.
— Zase? Jane, byla tady včera! A předevčírem! Nemůžeme žít pod neustálou kontrolou tvé matky!
— Ale ona se snaží pro nás… vaří, pomáhá…
— Pomáhá? — neudržela se Martina. — Přijde, kritizuje všechno, co dělám, přerovnává věci podle sebe, vykládá mi, jak špatně vařím, uklízím, dokonce i jak špatně tě miluju! To není pomoc, to je vměšování do našeho života!
Jan mlčel a díval se do talíře. Martina věděla, že je mezi nimi rozpolcený. Na jedné straně matka, která ho vychovala sama a zasvětila mu celý život. Na druhé straně manželka, kterou miluje. Proč ale nedokáže jednoduše nastavit hranice?
— Promluvme si s ní, — navrhla Martina a snažila se mluvit klidně. — Vysvětlíme jí, že si vážíme její péče, ale potřebujeme osobní prostor.
— Ty moji mámu neznáš, — zavrtěl hlavou Jan. — Je strašně vztahovačná. Když jí něco takového řekneme, bude si myslet, že ji nemáme rádi, že si jí nevážíme. Má nemocné srdce…
Tenhle argument slyšela Martina už stokrát. Nemocné srdce Aleny bylo univerzální zbraní, kterou ovládala mistrovsky. Stačilo se jen zmínit o hranicích a okamžitě následovaly stížnosti na zdraví.
Přesně ve jednu hodinu zazvonil zvonek. Martina otevřela, už předem věděla, koho uvidí. Alena stála ve dveřích s obrovskou taškou plnou jídla a s výrazem mučednice ve tváři.
— Málem jsem to sem nevynesla, — funěla, když procházela kolem Martiny. — Dvakrát mě píchlo u srdce, než jsem vyšla nahoru. Ale nic, kvůli Janovi jsem schopná všeho. On tam určitě sedí hladový, že?
Martina zavřela dveře a v duchu počítala do deseti. Alena už se zabydlela v kuchyni a vykládala přinesené krabičky.
— Uvařila jsem pořádný boršč, ne jako ty vaše polévky ze sáčku. Domácí karbanátky, brambůrky. Jan to má rád od dětství. A ty, — přejela Martinu hodnotícím pohledem, — jsi nějak zhubla. Nezdravá hubenost. Mužům se takové nelíbí.
— Janovi se líbí, — odpověděla klidně Martina.
— Jan je hodný, on ti pravdu neřekne. Ale já ti ji řeknu — musíš o sebe pečovat. A naučit se pořádně vařit. Včera jsem nakoukla do vaší lednice — samé polotovary!
— Oba pracujeme, Aleno. Ne vždycky je čas na složitá jídla.
— Já pracovala na dvou místech a vždycky jsem si našla čas nakrmit Jana domácím jídlem! — Alena se hrdě narovnala. — A ty co? Nějaká princezna? Vdala ses, tak se máš o manžela starat!
Jan se objevil ve dveřích kuchyně, ale mlčel. Martina se na něj podívala s nadějí, jenže on sklopil oči.