— Jane, sedni si, naleju ti borščík, — začala se kolem něj rozčilovat Alena. — A ty, — obrátila se k Martině, — aspoň vytáhni pořádné talíře. Co je to u vás za nádobí? V obchodě jste určitě koupili to nejlevnější, co měli, že?
Martina mlčky vytáhla talíře. Byl to svatební dar od jejích rodičů, krásný porcelánový servis, ale na hádku neměla sílu.
Oběd proběhl v napjaté atmosféře. Alena komentovala každou maličkost: jak Martina drží lžíci („to se takhle nedělá“), jak sedí („hrbíš se jak stará bába“), jak málo jí („co jsi, anorektička?“). Jan mlčel a civěl do talíře.
Po obědě se Alena vydala do ložnice „podívat se, jak jste se tu zařídili“. Martina šla za ní a tušila, že to neskončí dobře.
— Ježiš, co je to tady za binec! — Alena rozhodila rukama. — Postel neustlaná, věci rozházené! Já jsem Jana vedla k pořádku!
— Ráno jsme spěchali do práce, — pokusila se vysvětlit Martina.
— Nevymlouvej se! Normální manželka vstává dřív a všechno stihne! Já ve tvém věku…
— Ve vašem věku jste byla v domácnosti, — neudržela se Martina. — Já pracuji stejně jako Jan!
Alena zrudla vzteky.
— Cože?! Jak se mnou můžeš takhle mluvit?! Jane! Pojď sem okamžitě!
Jan se objevil ve dveřích s nešťastným výrazem.
— Slyšel jsi, co mi tahle tvoje řekla? Já se tady dřu, pomáhám vám, a ona mě uráží!
— Mami, Martina tě nechtěla urazit…
— Nechtěla? Dělá to schválně! Poštvává tě proti vlastní matce! Já to přece vidím!
Martina ucítila, jak se v ní zvedá vlna vzteku. Měsíc. Pouhý měsíc spolu žili, a ona už byla na pokraji nervového zhroucení.
— Aleno, já nikoho proti nikomu neštvu. Jen chci žít se svým manželem normální rodinný život. Bez neustálé kontroly a kritiky.
— Kontroly? Ty říkáš mateřské péči kontrola? Nevděčnice! Já se pro vás snažím!
— My jsme vás nežádali, abyste se snažila! Jsme dospělí lidé a dokážeme se o sebe postarat sami!
— Jane! — Alena se chytla za srdce. — Slyšíš to? Ona o to nestojí! Moje péče jim není potřeba!
Jan bezradně přejížděl pohledem od matky k manželce.
— Mami, prosím tě, uklidni se. Martino, proč to takhle hrotíš…
— Proč to hrotím? — Martina nevěřila vlastním uším. — Jane, tvoje matka k nám chodí každý den, kritizuje mě za každý krok, plete se do všeho, a viníkem jsem nakonec já?
— Ale vždyť je to máma…
— A co má být? Dává jí to právo proměnit náš život v peklo?
— V peklo?! — vykřikla Alena. — To já snad měním váš život v peklo? Vždyť jsem celý život obětovala Janovi! Celý život! A teď si nějaká holka, která ani neumí uvařit boršč, dovoluje mi něco diktovat!
— Nejsem žádná holka, jsem jeho manželka!
— Manželka! No a co! Manželky se dají vyměnit, ale matka je jen jedna!
Ta věta byla poslední kapkou. Martina cítila, jak se v ní něco definitivně zlomilo.
— Máte pravdu, Aleno. Matka je jen jedna. A soudě podle všeho Jan nikoho jiného ani nepotřebuje. Zůstane vaším malým chlapečkem, který se bez maminky neodváží udělat ani krok.
— Martino! — Jan se konečně ozval. — Takhle o mé matce mluvit nebudeš!
Martina se k manželovi otočila. V jeho očích neviděla podporu ani pochopení, jen odsouzení. A v tu chvíli všechno pochopila.
— Víš co, Jane? Žij si se svou matkou. Má pravdu — manželky se dají měnit. Mně už ale došla trpělivost být ve vlastní rodině tou třetí navíc.
Prošla kolem ohromeného manžela a triumfující Aleny, vzala si tašku a naházela do ní to nejnutnější.
— Kam jdeš? Martino, počkej! — Jan se vzpamatoval a pokusil se ji zadržet.
— K rodičům. A ty tu zůstaň se svou maminkou. Ta ti uvaří boršč, ustelje postel i vypere ponožky. Všechno tak, jak jsi zvyklý.
— Martino, pojďme si promluvit!
— O čem si povídat, Jane? O tom, že ses za celý měsíc našeho manželství ani jednou nepostavil na mou stranu? O tom, že mě tvoje matka každý den ponižuje a ty mlčíš? O tom, že se ve vlastním bytě cítím navíc?
— Ale ona to nemyslí zle… Prostě je zvyklá se o mě starat…
— A bude se starat dál. Bez mě. Protože takhle už žít nedokážu.
Alena stála ve dveřích s vítězoslavným výrazem.
— A tak je to správně! Takovou snachu ani nepotřebujeme! Najdeme Janovi normální dívku, která bude mít úctu ke starším!
Martina se zastavila ve dveřích a otočila se.
— Víte, Aleno, je mi vás líto. Tak moc se bojíte pustit syna, že jste ochotná zničit jeho štěstí. Ale jednou pochopí, že kvůli vám o něj přišel.