Ale jednoho dne pochopí, co kvůli vám ztratil. A odpustí vám to tehdy?
— Jak se opovažuješ! Jane! Řekni jí něco!
Ale Jan mlčel. Stál mezi matkou a manželkou a Martina jasně viděla, že volba už padla. Ne v její prospěch.
— Sbohem, Jane. Dokumenty k rozvodu pošli přes advokáta.
Vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře. Za ní zůstaly výkřiky Aleny a slabé Janovy pokusy ji uklidnit. Martina scházela po schodech a s každým krokem se jí ulevovalo. Ano, bolelo to. Ano, bylo to křivdějící. Ale věděla, že jedná správně. Rodinu nelze budovat ve třech, když ten třetí není dítě, ale tchyně, která nedokáže pustit svého syna.
Když už nasedala do taxíku, uslyšela, jak se zabouchly vchodové dveře. Jan vyběhl ven, rozcuchaný, bledý.
— Martino! Počkej! Neodjížděj!
Stáhla okénko.
— Proč čekat, Jane? Co se změní? Vybereš si mě, a ne maminku? Nastavíš hranice? Řekneš jí, že jsme samostatná rodina?
Mlčel a to ticho bylo výmluvnější než jakákoli slova.
— Právě tak. Vrať se k mamince. Čeká tě.
Taxík se rozjel a Martina se neotočila. Věděla, že Jan zůstane stát na chodníku a bude očima doprovázet auto. A pak se vrátí domů, kde ho Alena bude utěšovat a vykládat mu, jaká je Martina špatná, nevděčná a nehodná tak skvělého syna.
Telefon zazvonil, když už přijížděla k rodičovskému domu. Jan. Martina hovor odmítla. Pak další. A ještě jeden. Po desátém prostě telefon vypnula.
Rodiče ji přivítali bez zbytečných otázek. Alena ji objala, Vlastimil mlčky odnesl tašku do jejího starého pokoje. Všechno pochopili beze slov.
— Varovala jsem tě ohledně jeho matky, — řekla tiše Alena u čaje. — Už na svatbě bylo vidět, že syna nepustí.
— Myslela jsem, že láska zvítězí, — ušklíbla se Martina. — Byla jsem naivní.
— Ne naivní, ale věřící v lepší. To není špatné. Špatné je, když se dospělý muž nedokáže oddělit od matky.
Následující dny ubíhaly jako v mlze. Martina chodila do práce, vracela se k rodičům a snažila se na Jana nemyslet. Neustále volal, psal zprávy, prosil, aby se vrátila. Sliboval, že se všechno změní, že si s matkou promluví, že nastaví hranice. Martina neodpovídala. Příliš dobře znala cenu těchto slibů.
Po týdnu zazvonil zvonek. Martina otevřela a na prahu uviděla… Alenu. Tchyně vypadala vítězoslavně i truchlivě zároveň, pokud je taková kombinace vůbec možná.
— Co tady děláte? — zeptala se Martina chladně.
— Přišla jsem si promluvit. Jako dospělí lidé.
— Nemáme si o čem povídat.
— Máme. O mém synovi, kterého jsi opustila.
Martina chtěla zavřít dveře, ale Alena jí položila ruku na rameno.
— Ať vejde. Vyslechneme, co chce říct.
Alena vešla do obýváku, posadila se na okraj pohovky a složila ruce do klína.
— Jan se nemůže uklidnit, — začala. — Nej í, nespí. Do práce sotva chodí.
— Je mi to líto, — odpověděla Martina suše. — Ale je to jeho volba.
— Jaká volba? Postavila jsi ho před volbu — buď matka, nebo manželka! Je to snad spravedlivé?
— A spravedlivé bylo to, co jste dělala vy? Chodit k nám každý den, kritizovat mě, plést se do našeho života?
— Jsem matka! Mám právo starat se o syna!
— Starat se ano. Kontrolovat každý jeho krok ne. Janovi je dvaatřicet let, Aleno. Je to dospělý muž. Nebo by jím měl být.
— Pro matku zůstává dítě vždy dítětem!
— A v tom je ten problém. Nedovolujete mu dospět. Nedovolujete mu žít vlastní život. Nedovolujete mu budovat vlastní rodinu.
Alena sevřela rty.
— Nepřišla jsem se hádat. Přišla jsem nabídnout smír. Vrať se k Janovi. Já… já se budu snažit chodit méně často. Jednou týdně. No, maximálně dvakrát.
Martina zavrtěla hlavou.
— Nechápete to. Nejde o to, jak často chodíte. Jde o postoj. O to, že mě považujete za nehodnou svého syna. O to, že ve mně nevidíte osobnost, ale jen nepovedený doplněk k Janovi.
— To není pravda!
— Je. Nikdy jste mě neoslovila jménem. Vždycky jen „Martina“ nebo „manželka“. Nikdy jste nepoděkovala za to, že se starám o vašeho syna. Jen kritika, jen nespokojenost.
— Já jen chci, aby se Jan měl dobře!
— A já? Napadlo vás někdy myslet na mě? Na to, že jsem taky něčí dcera, že mám taky city?
Alena mlčela. Pak najednou vzlykla.