Spíš ji poznávala poprvé. Všechno, co dřív sváděla na povahu, na zvyk poroučet, na starostlivost — to všechno se najednou ukázalo v pravém světle. Byl to egoismus. Čistý, neomalený, děsivý egoismus.
— Kde je Jan? — zeptala se Jana tlumeným hlasem. — Ví, proč jste přišla?
Tchyně mlčela, pak přikývla:
— Ví. Včera jsme to probrali. Souhlasil. Říkal, že si s tebou promluví sám, ale rozhodla jsem se, že bude lepší, když to udělám já. Žena ženu pochopí. Jsi přece chytrá holka, Janičko. Pochopíš, že pro rodinu je to tak lepší.
„Souhlasil.“ Ta dvě slova zněla jako rána kladivem do hlavy. Jan věděl. Souhlasil. Probral to s matkou, ale ne s ní — ne s manželkou, ne s matkou dítěte.
— Jan souhlasil, že vezme vlastní dceři peníze na operaci? — zopakovala Jana a v jejím hlase nebyly žádné emoce. Jen prázdno.
— Ale no tak, přestaň dramatizovat! Nikdo nikomu nic nebere! — tchyně se začala rozčilovat. Zjevně se jí nelíbilo, že se snacha nevrhla děkovat za moudré rozhodnutí. — Jsme přece rodina! V rodině se dělí! Tvoji rodiče pomohli — a skvělé! Teď ta pomoc poslouží společnému dobru! Na bydlení! Pro všechny!
— Pro všechny kromě Terezy, — řekla Jana.
— No vidíš, zase to samé! — Milada rozhodila rukama. — Tereza je moje vnučka! Starám se o ni! Ale myslím na budoucnost, ne jen na dnešek! Dítě potřebuje normální byt, ne tuhle komůrku! Má růst, učit se, žít! A ty myslíš jen na tu operaci!
— Protože bez té operace žádnou budoucnost mít nemusí! — vykřikla Jana a vyskočila ze židle.
Tchyně se také zvedla a narovnala se do plné výšky.
— Nekřič na mě! Jsem starší, zkušenější! Vychovala jsem tři děti a všechny jsou živé a zdravé! Bez jakýchkoli vašich drahých operací! Jan třeba v dětství spadl, rozbil si hlavu — a nic, dodnes je chytřejší než všichni! A ty jsi hysterka, pořád panikaříš! A teď zase panikaříš!
— Odejdi z mého domu, — řekla Jana tiše.
— Cože? — tchyně nevěřila vlastním uším.
— Odejdi. Z. Mého. Domu. Okamžitě.
— Jak se opovažuješ?! — Miladě zrudl obličej. — Tohle je byt mého syna! Mého! A ty tu nejsi nikdo! Dočasná nájemnice! Budeme chtít — a vyhodíme tě! Koupíme nový byt a pak se uvidí, kdo tam bude přihlášený a kdo ne!
— Odejdi, dokud nezavolám policii, — Jana vykročila k telefonu.
Tchyně popadla kabelku, ale s odchodem nespěchala. Podívala se na snachu s nenávistí.
— Ještě budeš litovat! Jan je můj syn! Poslechne mě, ne tebe! Ty peníze budou stejně naše! Řeknu mu to — a vezme je zpátky od tvých rodičů! Nebo si je vezme odsud sám! Má na ten byt větší právo než ty!
Otočila se a odešla, přičemž hlasitě práskla dveřmi.
Jana zůstala stát uprostřed pokoje. Třásly se jí ruce. V uších jí bušila krev. Podívala se na stůl, kde ležely dokumenty a obálka s penězi. Obálka, kvůli které její rodiče zastavili jediné bydlení. Obálka, kterou chtěla tchyně vzít na koupi bytu pro sebe a pro syna.
Pro syna, který souhlasil.
Za dvacet minut se otevřely dveře. Jan vešel a hned uviděl manželku sedící na gauči s obálkou v rukou. Měla bledý obličej, rty sevřené do tenké čárky.
— Ahoj, — řekl opatrně. — Máma tu byla?
— Byla, — odpověděla Jana, aniž na něj zvedla oči.
— Poslouchej, chtěl jsem si s tebou promluvit sám, ale ona…
— Souhlasil jsi dát ty peníze na byt, — přerušila ho Jana. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování.
Jan vešel do pokoje a hodil bundu přes opěradlo židle.
— Jano, pojďme to probrat v klidu. Je to opravdu dobrá varianta. Dvoupokojový byt v novostavbě, slušná čtvrť. Je nám tu přece těsno. A operaci odložíme. Lékaři prý nemají nic proti tomu počkat pár měsíců.
— Volala jsem lékařům, — řekla Jana tiše. — Řekli, že čekat se nedá. Každý týden je kritický. Když ten čas propásneme, Tereze hrozí invalidita.
Jan zaváhal.
— No… Lékaři se vždycky jistí. A máma říká…