— Máma říká, — zopakovala Jana a v jejím hlase zazněla ocel. — Tvoje máma, která vychovala tři děti, ví líp než lékaři s dvacetiletou praxí?
— Nepřeháněj. Jen… Jano, pochop. Opravdu potřebujeme větší byt. Máma je připravená dát i svoje peníze, ale nestačí to na akontaci. A teď se objevila možnost…
— Možnost okrást vlastní dceru.
— Nekřič! Jaké okrást? Vždyť jsme rodina! Peníze, které dali tvoji rodiče, jsou pro rodinu! Pro společné dobro! Neutrácíme je za blbosti, kupujeme bydlení!
Jana vstala. Přišla ke stolu, vzala obálku s penězi a přitiskla si ji k hrudi.
— Tyhle peníze dali moji rodiče na operaci Tereze. Ne na byt. Ne pro tvoji mámu. Na léčbu dítěte. Mého i tvého. Jestli nechápeš ten rozdíl, nemáme si o čem povídat.
— Proč se chováš jak malé dítě?! — začal se rozčilovat. — Operaci uděláme! O něco později! Nic hrozného se nestane! Ale byt nám uteče! Taková šance už nebude!
— O něco později už může být pozdě, Jane!
— Přestaň panikařit! Máma má pravdu — ty z komára děláš velblouda! Doktoři tě jen vystrašili, nic víc!
Jana se na manžela dívala a najednou jí to došlo naprosto jasně: tohle není člověk, za kterého se vdávala. Nebo spíš — byl to vždycky on, jen ona to nechtěla vidět. Měkký, poddajný, přizpůsobivý — myslela si, že je to laskavost. Ale byla to slabost. Slabost vůči matce, která za něj celý život rozhodovala. A teď znovu rozhodla.
— Ty jsi opravdu připravený obětovat zdraví vlastní dcery kvůli bytu, který vybrala tvoje máma? — zeptala se pomalu.
— Jak obětovat? Nic neobětujeme! Jen to odložíme!
— Řekl jsi mámě, že vezmeš peníze od mých rodičů?
Jan odvrátil pohled.
— Já… Ona to tak řekla? No, to bylo v návalu emocí. Máma se o nás jen bojí.
— O nás, — zopakovala Jana. — O mě a Terezu se bojí. Samozřejmě. Proto chce vzít poslední peníze na léčbu dítěte.
— Dost! — zařval Jan. — Už mě to nebaví! Bude to po mém! Já jsem chlap, já v téhle rodině rozhoduju! Peníze dáme na byt a operaci odložíme! Tečka!
Ticho.
Jana stála s obálkou přitisknutou k hrudi. Pak pomalu přikývla.
— Dobře.
Jan si úlevně vydechl.
— Vidíš, domluvili jsme se. Ty jsi chytrá, věděl jsem, že to pochopíš. Hned zavolám mámě, řeknu jí…
— Ne, ty jsi mě nepochopil, — přerušila ho Jana. — Řekla jsem „dobře“ ne o penězích. Řekla jsem to o nás dvou. Všechno dobře skončilo. Právě teď.
Prošla kolem něj do ložnice. Otevřela skříň, vytáhla velkou tašku. Začala balit věci: svoje a Tereziny. Rychle, přesně, bez zmatku.
— Co to děláš? — stál Jan ve dveřích a nevěřil vlastním očím.
— Odcházím. S dcerou. K rodičům. Zítra ráno vezu Terezu na operaci, jak bylo plánováno.
— Zbláznila ses?! Nemůžeš jen tak vzít a odejít!
— Můžu. A odcházím. Hned teď.
Zapnula tašku a prošla kolem něj zpátky do obýváku. Vzala ze stolu všechny dokumenty, pasy, rodný list Terezy. Všechno strčila do tašky. Jan šel za ní.
— Jano, zastav se! Pojďme si normálně promluvit!
— Promluvili jsme si. Ty sis vybral byt a mámu. Já jsem si vybrala dceru. Tím je rozhovor u konce.
— Nemáš právo brát mi dítě!
— Mám. Jsem její matka. A ty jsi otec, který je ochotný obětovat její zdraví kvůli nemovitosti. To si pak vysvětlíš soudci.
Oblékla si bundu, vzala tašku. Vešla do ložnice, kde spala Tereza. Opatrně vzala spící holčičku do náruče a zabalila ji do deky.
— Jano, nedělej to! — Janovi se zlomil hlas. — Vždyť já nejsem tvůj nepřítel! Jen…
— Jen nejsi muž. Jsi syn své mámy. Byl jsi jím a zůstaneš. Žijte spolu. Kupujte si byty. Jen bez mojí dcery.
Vyšla z bytu. Jan stál uprostřed předsíně, zmatený, nevěděl, co dělat. Chtěl se za ní rozběhnout, ale rozmyslel si to. Vytáhl telefon. Stiskl jméno „Máma“.
— Ahoj, mami? Odešla. Ano, s dítětem. Ano, peníze si vzala. Co mám dělat?..