Kateřina listovala stránkami internetového obchodu na obrazovce notebooku a pozorně studovala parametry dětských postýlek a přebalovacích komod. Poslední tři roky se rozpustily v rychlé, zaběhnuté rutině – a teď tu otázka dítěte stála před nimi jasně a bez okolků. Tomáš se také chtěl stát otcem; dlouze o tom mluvili, když leželi potmě, plánovali budoucnost. Byt, její dvoupokojový v klidné čtvrti, koupený ještě před svatbou za peníze z prodeje babiččina panelákového bytu a z vlastních úspor, se zdál být ideálním hnízdečkem. Světlý, po nové rekonstrukci, s výhledem do parku.
Dveře z kuchyně zaskřípaly. Tomáš vešel, protáhl se a nahlédl manželce přes rameno na monitor.
„Už jsi se do toho pustila naplno?“
„Jen zvažuju možnosti,“ otočila se k němu Kateřina. „Tahle sestava není špatná, všechno ve stejném stylu.“
„Hezké,“ Tomáš si načepoval vodu z filtru a posadil se naproti. „Ale měli bychom to nejdřív probrat s lékařem, zajít na vyšetření.“
„Už jsem to objednala na středu.“
Natáhl se přes stůl pokrytý voskovaným ubrusem s imitací dřeva a přikryl její ruku svou. V takových chvílích měla Kateřina pocit, že je život vystavěný správně a pevně. Jediné, co z toho obrazu vyčnívalo, byla tchyně. Ludmila od samého začátku vnímala snachu jako nepříjemnou překážku a každá její návštěva zanechávala hořkou pachuť.
Minulou sobotu Ludmila přepadla s pohoštěním. Kateřina ji pustila dovnitř, pozdravila bez úsměvu a odvedla do kuchyně. Tchyně, aniž by si sundala kabát, pomalu přejela místnost pohledem a mlaskla.
„Zase skvrny na parapetu, Kateřino. Plastová okna, a přitom to vypadá neupraveně.“
„To je od kondenzace,“ odpověděla klidně Kateřina a zapnula rychlovarnou konvici. „Utírám to každý den.“
„Asi málo.“ Ludmila vytáhla z tašky krabičku s domácím pečivem. „Hovězí paštika v těstě, Tomášek ji zbožňuje. Ty ses, koukám, pořád nenaučila pořádně vařit, i když jsem tě vedla.“
Kateřina zatnula zuby. Jaké vedení? Jen pohrdavé brumlání. Tchyně se nedělila o žádná tajemství ani recepty, jen kritizovala. Hádat se nemělo smysl – jen by ji to víc rozohnilo.
Tomáš vyšel z pokoje, objal matku kolem ramen, posadil se a s viditelným potěšením si vzal koláček.
„Mami, jako vždycky vynikající!“
„To víš, ruční práce,“ střelila tchyně významným pohledem po Kateřině. „Ne jako polotovary ze supermarketu.“
Kateřina rozlila čaj do hrnků a posadila se ke stolu. Hlavně nereagovat. Pustit to jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ludmila žvýkala a nespouštěla hodnotící pohled ze snachy.
„Tomášku, a pamatuješ na Viktorii? A její dceru Terezu? Loni se vdala za toho architekta. Jaký to pár! Hezká dívka a doma dokonalý pořádek. Takovou sis měl vzít, a ne…“
„Mami, dost,“ zamračil se Tomáš.
„Co dost? Říkám, jak to je. Kateřino, neuraz se, ale sama přece chápeš, že ty a Tomáš máte jinou životní zkušenost. Mohl si najít lepší dívku.“
Kateřina sevřela hrnek tak, až jí zbělely prsty. Jinou zkušenost? Ludmila třicet let pracovala v mateřské škole, teď je v důchodu. Tomáš je řadový projektant v konstrukční kanceláři. Kateřina je testerka softwaru, vydělává dvakrát víc než manžel a pracuje z domova. Jaká jiná zkušenost, proboha?
Tomáš rychle stočil řeč na počasí a plánovanou opravu domu a Kateřina si v duchu oddechla. Návštěva, jako obvykle, trvala něco přes hodinu a po odjezdu tchyně ještě dlouho visel v bytě pocit stažené pružiny.
Uplynulo asi deset dní. Tomáš se vrátil z práce nezvykle tichý, něco promýšlel, ale nemohl se odhodlat začít. Kateřina si toho všimla hned.
„Něco se stalo?“
Manžel položil aktovku, sundal bundu, prošel do kuchyně a posadil se.
„Volala máma. Jde o Martina.“
„Co je s ním?“
„Stěhuje se k nám. Tedy do města. Pamatuješ, mluvil jsem o starším bratrovi?“
Kateřina přikývla. Martin, syn Ludmily z prvního manželství, byl o deset let starší než Tomáš. Žil někde u Olomouce a moc se nevídali.
„Rozešel se s manželkou,“ pokračoval Tomáš. „Rozhodl se tady začít znovu. Práci, bydlení.“
„No, to je jeho věc.“
„Jo. Jen máma prosí, jestli bychom mu trochu nepomohli. Než se postaví na nohy.“
Kateřinu cosi znepokojilo.
„Jak jako pomohli?“
„No… aby u nás chvíli bydlel. Týden, maximálně dva. Než oběhne inzeráty a něco si vybere.“
„Tomáši, ne.“
„Kateřino, vždyť je to bratr.“
„Ne. Mám tady pracovnu, pracuju z domu, potřebuju klid. Má peníze na pronájem? Ať se ubytuje u Ludmily.“
Tomáš si povzdechl a přejel si rukou po obličeji.
„Máma má jednopokojový byt, tam je těsno.“
„My máme dva pokoje, ale jeden je náš a druhý je můj pracovní kout. Kam by se měl nastěhovat? Do chodby?“
„Do obýváku, na rozkládací postel. Kateřino, no tak, jen pár týdnů. Je v těžké situaci – rozvod, stěhování. Rodina by měla držet při sobě.“
Kateřina vstala, přešla k oknu a zpátky. Všechno v ní se vzpíralo. Šestý smysl jí naléhavě šeptal, že z toho nic dobrého nebude. Ale Tomáš se na ni díval tak bezmocně, skoro dětsky.
„Dva týdny, Tomáši.“