— Nehodlám nic snášet, — Kateřina se otočila k manželovi. — Tomáši, buď oni odjedou hned teď, anebo odjedeš ty spolu s nimi.
Tomáš zbledl, jako by ho někdo udeřil.
— Myslíš to vážně?
— Naprosto.
— Kateřino, to je ultimátum?
— Ano. Přesně ultimátum.
Ludmila se synovi křečovitě chytla rukávu.
— Tomášku, nenech si od ní takhle líbit zacházení! Srovnej ji!
Manžel stál mezi dvěma ženami, tvář zkřivenou napětím, čelisti sevřené. Mlčel. Kateřina čekala. Vteřiny se táhly, husté a lepkavé.
— Víš co, Kateřino, — vydechl Tomáš konečně a hlas měl chraplavý a tlumený. — Je mi stydno. Za tebe. Martin je moje rodina. Potřebuje pomocnou ruku. A ty tu ruku odmítáš.
— Odmítám něco, s čím jsem nikdy nesouhlasila.
— Rodina má být vždycky nablízku. Bez jakýchkoli „kdyby“ a „ale“.
— Tak buď nablízku u Ludmily.
Tomášovi cukla tvář, prudce se otočil k bratrovi.
— Martine, bal věci. Jdeme.
— Tomáši, co blázníš? — Martin se zamračil, nechápal.
— Říkám bal.
Ludmila začala naříkat.
— Tomášku, kam jen půjdete?
— K tobě, mami. Nějak se tam namačkáme.
Manžel vešel do ložnice a začal házet své věci do sportovní tašky. Kateřina stála ve dveřích a sledovala to se zvláštním, téměř klinickým klidem. Opravdu odchází? Opravdu si vybírá je?
— Tomáši, vzpamatuj se, — řekla tiše.
— To ty se vzpamatuj. Nechci žít s člověkem, pro kterého jsou moji blízcí prázdné místo.
— Nejsou pro mě prázdné místo. Jsou to lidé, kteří porušili dané slovo.
— Nazývej si to, jak chceš.
Tomáš zapnul zip tašky, přehodil si bundu. Prošel kolem Kateřiny, ani se na ni nepodíval. V předsíni už čekali Martin a Monika, obklopení svými věcmi. Ludmila si utírala oči okrajem šátku.
— Pojď, mami, — Tomáš otevřel vchodové dveře.
Odešli. Všichni čtyři. Dveře se zabouchly s těžkým, definitivním cvaknutím. Kateřina zůstala sama v náhle ohlušujícím tichu. Sesunula se na gauč a zadívala se do bílé zdi. Prázdnota. Uvnitř i venku. Nebyl tam ani vztek — jen ledové, všudypřítomné nechápání.
Uplynul den. Kateřina se snažila přinutit k práci, ale myšlenky se kódu nechytaly, rozplývaly se. Tomáš nevolal. Nepsal. Ani ona mlčela. Co říct? Omlouvat se? Komu a za co? Měla pravdu. Cítila to každou buňkou.
Uplynul týden. Ticho se stalo hmatatelným. Kateřina si všímala, že každou půlhodinu kontroluje telefon. Displej zůstával tmavý a němý. Volala kamarádka Tereza, ptala se, jak se má. Kateřina odpovídala jednoslovně — všechno v pořádku. Vysvětlovat bylo příliš těžké, příliš ponižující.
Uplynul druhý týden. Samota začala nabírat známé obrysy. Byt bez Tomáše působil obrovský, zvonivý, jako prázdná plechovka. Večer Kateřina seděla v kuchyni, pila čaj ze stejného hrnku a dívala se do tmavého čtverce okna. Přemýšlela. V hlavě pořád dokola točila stejné otázky: nereagovala příliš tvrdě? Neměla být pružnější, velkorysejší?
Ne. Nebyla tvrdá. Byla jasná. Tomáš porušil dohodu, podlehl nátlaku, udělal volbu, která nebyla v její prospěch. V tom byla celá podstata.
Osmnáctý den přišla zpráva. Od Tomáše. Kateřina ji otevřela s pocitem, jako by jí srdce mělo vyskočit z krku.
„Kateřino, musíme se sejít. U matriky. Zítra ve čtyři. Podal jsem návrh na rozvod.“
Řádky si přečetla několikrát. Písmena se jí před očima rozplývala. Rozvod. Podal žádost. Kvůli téhle historii? Kvůli tomu, že nepustila nepozvané nájemníky?
Odpověděla jedním slovem: „Dostavím se.“
Schůzka probíhala v pochmurné, vybledlé kanceláři. Tomáš seděl naproti a zíral na skvrnu na linoleu. Pohublý, neoholený, s kruhy pod očima. Kateřina si ho prohlížela a snažila se v tom člověku najít toho, kterého milovala. Nenašla ho.
— Tomáši, proč? — zeptala se, když pracovnice odešla vyřídit nějaké formuláře.
Manžel konečně zvedl pohled.
— Protože jsi vyhodila moje blízké ze dveří. Ukázala jsi, kým doopravdy jsi.
— Nepustila jsem do svého bytu dva lidi s kufry, když jsem souhlasila s jedním. To je podvod.
— Podvod? Martin potřeboval pomoc. Skutečnou, lidskou. A ty jsi z toho udělala cirkus.
— To je můj byt, Tomáši. Koupila jsem ho před svatbou. Mám plné morální i právní právo rozhodovat, kdo v něm bude.
— Právě. Tvůj. Vždycky byl a zůstal tvůj. Nikdy jsi ho nevnímala jako náš společný.
Kateřina se opřela o opěradlo studené, nepohodlné židle.
— To myslíš vážně? Vždyť jsem ti nabízela, že tě zapíšu jako spoluvlastníka. Ty sám jsi odmítl, říkal jsi, že to není třeba, že by ti to bylo trapné.
— Protože jsem se nechtěl cítit jako příživník.
— A teď se rozvádíme. Skvělé.
Tomáš sevřel rty do tenké bílé čárky.
— Máma měla pravdu. Vždycky říkala, že nejsi pro mě ta pravá. Že myslíš jen na sebe. Nevěřil jsem jí. A teď vidím, že měla pravdu.
Kateřina se zasmála. Krátce, beze zvuku, jen rty.
— Samozřejmě. Máma má vždycky pravdu. Maminka ví nejlíp. Maminka ti vždycky namaluje, kde je tvoje štěstí.
— Přestaň řvát na mou matku!
— Neřvu. Konstatuji fakt. Ludmila řídí tvoje rozhodnutí od plenek. Nejsi schopný sám si vybrat, na čí straně stojíš.