— Dva týdny, Tomáši. Přesně. Ani den navíc. A jen on sám, žádná překvapení.
— Jasně! Díky, miláčku.
Manžel ji objal a přitiskl k sobě. Kateřina se mu zabořila obličejem do ramene, ale neklid nezmizel, jen se schoval někde hluboko, pod žebry.
Martin měl dorazit v sobotu. Kateřina vstala dřív, vysála a v obýváku povlékla gauč čerstvým ložním prádlem. Volný den dovoloval přivítat hosta bez spěchu. Tomáš byl nervózní, přecházel od okna ke dveřím, zapaloval si a hned zase típal cigaretu na balkoně.
— Asi přijeli!
Kateřina přišla k oknu. U vchodu zastavilo taxi. Z místa spolujezdce vystoupil statný muž kolem pětatřiceti let, vytáhl z kufru obrovskou cestovní tašku. Pak se objevila dívka. Mladá, v křiklavě růžové větrovce, se dvěma objemnými taškami a kartonovou krabicí. Nakonec vystoupila Ludmila, ověšená igelitkami z obchodu.
Kateřina ztuhla.
— Tomáši, kdo to je? S bratrem je nějaká holka.
Tomáš se zadíval pozorněji a zamračil se.
— Nevím. Možná známá, jen ho svezla.
— S takovým nákladem?
Za minutu už byli všichni v bytě. Martin vešel první — široká ramena, ošoupaná kožená bunda, úsměv od ucha k uchu.
— Nazdar, brácho! Ty jsi Kateřina, že? Těší mě.
— Dobrý den, — přikývla Kateřina, aniž by spustila oči z hromady tašek.
Za ním vešla dívka a táhla za sebou další kufr na kolečkách. Přitažlivá, s hustými černými vlasy vyčesanými do složitého účesu a výrazným make-upem.
— Ahoj všem! Já jsem Monika.
Ludmila se vmáčkla dovnitř poslední, funěla pod tíhou nákupů.
— Tak, děti, dorazili jsme! Martine, Moniko, zabydlete se jako doma.
Kateřina stála v úzké předsíni a cítila, jak se v ní zvedá vlna chladného, jasného hněvu. Monika už vešla do obýváku, položila svou tašku přímo na právě povlečený gauč a přejela místnost hodnotícím pohledem.
— Útulné. Jen trochu málo místa.
Martin nanosil zbytek zavazadel, složil je do rohu a promnul si bedra.
— Tomáši, kde tu máte lednici? Úplně mi vyschlo v krku.
— Počkej, — Kateřina vykročila vpřed a zastavila ho. — Stop. Vysvětlete mi, co se to děje?
Ludmila se otočila k snaše s okázale pohoršeným výrazem.
— Kateřinko, co je to za tón?
— Ludmilo, domluvili jsme se — jen Martin, na dva týdny, s jedním kufrem. Co to má znamenat? — mávla Kateřina rukou směrem k zavazadlům. — A kdo je tohle? — kývla k Monice.
— To je Martinova partnerka, — klidně vysvětlila tchyně. — Samozřejmě že jsou spolu.
— Samozřejmě? — Kateřině se rozhořely tváře. — Já souhlasila s jedním člověkem!
Martin si odfrkl, vytáhl z kapsy džínů malou placatku a lokl si.
— Ale no tak, Kateřino, jsme tu jen na chvíli. Měsíc maximálně. Monika je tichá, po koutech se neplíží.
— Měsíc? Tomáš mluvil o dvou týdnech!
— Dva týdny, měsíc… Jaký je v tom vlastně rozdíl? — mávl Martin rukou. — Důležité je, že je to dočasné.
Monika mezitím rozepnula jednu z tašek a začala vykládat obsah na konferenční stolek. Kosmetická taštička, lak na vlasy, krémy, deodoranty. Rozmisťovala to s výrazem člověka, který se chystá zůstat na léta.
— Přestaňte! — Kateřina k ní přistoupila těsně. — Co to děláte?
Monika na ni zvedla překvapené, linkami zvýrazněné oči.
— Vykládám si věci. Proč?
— Vy tady nic vykládat nebudete. Všechno sbalte a jeďte k Ludmile.
— Co to meleš? — Martin s rachotem položil placatku na skříňku. — My jsme přijeli sem.
— Souhlasila jsem, že poskytnu nocleh bratrovi mého manžela. Jednomu. Ne jeho přítelkyni a ne celému karavanu zavazadel. Ven.
Ludmila rozhodila rukama.
— Kateřino! Jak se opovažuješ! Vždyť je to Tomášova rodná krev!
— O to lepší důvod, aby bydleli u vás.
— Já mám garsonku! Je tam těsno!
— To není moje starost, — zkřížila Kateřina ruce na prsou. — Na takový scénář jsem nepřistoupila.
Tchyně se otočila k Tomášovi, který dosud stál stranou a bezradně přešlapoval.
— Tomáši, řekni jí to! Vysvětli téhle bezcitné duši, že takhle se k blízkým nechová!
Tomáš se podíval na matku, na bratra, na Kateřinu.
— Kateřinko, zkusme to bez skandálu, jo? Martin je opravdu v průšvihu. Má to teď těžké.
— Tomáši, měli jsme dohodu.
— Vím, ale… Monika je s ním. Jsou spolu. Je to takové… trapné.
— Proč trapné? Ať jsou spolu a pronajmou si bydlení.
— Jsou potřeba peníze, čas. Kateřino, buď člověk.
Kateřina se na manžela zadívala dlouhým, zkoumavým pohledem. Tak takhle to je. Matka zatlačila — a on se poddal. Jako vždycky.
— Ne, — řekla pevně a nahlas. — Nesouhlasím.
— Co si to o sobě myslíš! — zaječela Ludmila. — Lakomá! Byt velký a ty tu příbuzné necháš na holičkách!
— Byt je můj. Koupila jsem ho před svatbou, za své peníze. A já rozhoduju, kdo tu bude.
— Tady je vidět tvoje pravá povaha! — tchyně na ni namířila kostnatý prst. — Tvoje skutečné nitro! Sobec!
— Mami, uklidni se, — Tomáš se ji pokusil vzít za rameno, ale ona ucukla.
— Ne, Tomáši, podívej se na ni! Ona vyhazuje tvého vlastního bratra na ulici! Rodnou krev!
Martin dopil placatku a strčil ji zpátky do kapsy.
— Hele, Kateřino, tohle není moc rodinné. Nejsme tu přece navždy. Vydrž to chvilku.