— Proč se mě tvoje matka ptala na údaje z pasu? — Marie stála ve dveřích manželovy pracovny a v ruce svírala podivný dokument. — Petře, co se děje?
Její muž zbledl, když uviděl papír v její ruce. Byla to plná moc k nakládání s jejich bytem, kterou Marie náhodou našla v zásuvce jeho psacího stolu, když hledala sešívačku.
— Kde jsi to vzala? — zeptal se Petr místo odpovědi.
— Hledala jsem kancelářské potřeby! — cítila, jak v ní narůstá úzkost. — Ale teď o to nejde! Vysvětli mi, proč je na téhle plné moci můj podpis, když jsem ji nikdy nepodepsala?
Petr se opřel do opěradla křesla a těžce si povzdechl. Byli manželé čtyři roky a za tu dobu si Marie zvykla, že tchyně Helena se jim neustále plete do života. Ale falšování dokumentů — to bylo něco nového.
— Marie, sedni si! — ukázal Petr na židli naproti. — Musíme si promluvit!
— Promluvit? — posadila se, aniž by pustila dokument z ruky. — O tom, že jsi ty a tvoje matka zfalšovali můj podpis? Vždyť je to trestný čin!
— Nikdo nic nefalšoval! — odsekl podrážděně. — Máma se jen chtěla pojistit!
— Pojistit proti čemu? Proti vlastní snaše? — hlas se Marii třásl rozhořčením.
— Proti nepředvídaným okolnostem! — Petr vstal a přešel k oknu. — Vždyť víš, že máma má vždycky strach o naši budoucnost!
Marie měla pocit, jako by se jí pod nohama propadala zem. Byt, ve kterém žili, byl koupen z peněz, které zdědila po babičce. Ano, byl napsaný na ně oba, ale větší část částky vložila právě ona.
— Petře, podívej se mi do očí! — vstala ze židle. — Věděl jsi o té plné moci?
Mlčel a díval se z okna.
— Věděl jsi! — konstatovala Marie. — A mlčel jsi! Jak dlouho jste to plánovali?
— Nikdo nic neplánoval! — vyštěkl Petr. — Máma se prostě bojí! Myslí si, že jsi lehkomyslná a můžeš udělat unáhlené rozhodnutí!
— Lehkomyslná? — Marie nevěřila vlastním uším. — Pracuji jako hlavní účetní ve velké firmě! Vedu náš rodinný rozpočet! Platím všechny účty! V čem jsem lehkomyslná?
— Ty mou matku nechápeš! — otočil se k ní Petr. — Prošla rozvodem s otcem, zůstala sama se dvěma dětmi! Pro ni je finanční jistota vším!
— Ale to jí nedává právo falšovat dokumenty k mému bytu!
— K našemu bytu! — opravil ji Petr.
— Který byl koupen hlavně za moje peníze! — připomněla Marie.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Petr šel otevřít a za minutu vešla do pracovny Helena osobně. Elegantní šedesátiletá žena, vždy bezchybně oblečená a učesaná, vyzařovala sebejistotu člověka zvyklého mít všechno pod kontrolou.
— Marie, drahá! — usmála se tchyně, ale úsměv se nedotkl jejích očí. — Petr říkal, že jsi našla dokumenty?
— Heleno, jak jste mohla? — Marie vstala a svírala plnou moc. — Vždyť je to padělek!
— Jaký padělek? — posadila se klidně do křesla. — Je to jen pojistka! Pro případ, že by se ti něco stalo!
— Mně? A proč ne Petrovi?
— Protože Petr je můj syn! — uťala ji Helena. — Vím, že on by nikdy nejednal zbrkle! A ty… promiň, drahá, ale tebe skoro neznám!
— Čtyři roky manželství a vy mě neznáte? — Marie cítila, jak v ní vře vztek.
— Čtyři roky nejsou žádná doba! — tchyně si upravila dokonale upravený účes. — Moje kamarádka byla vdaná patnáct let a pak manžel odešel k mladé sekretářce a nechal ji bez koruny! Nechci, aby se můj syn ocitl v takové situaci!
— Takže si myslíte, že bych mohla Petra opustit a vzít si byt? — Marie nemohla uvěřit tomu, co slyší.
— Všechno je možné! — poznamenala Helena filozoficky. — Život je nepředvídatelný!
Marie se podívala na manžela, který po celou dobu mlčel.
— Petře, ty si to myslíš taky?
Pokrčil rameny.
— Máma se jen jistí! Neber si to tak osobně!
— Nemám si brát osobně padělání dokumentů? — Marie zavrtěla hlavou. — To je nezákonné! Můžu se obrátit na policii!
Helena se zasmála.
— A co jim asi řekneš? Že tchyně chrání zájmy svého syna? Vysmijí se ti!
— To je můj byt!